Nebeské louka závěr – vánoce

by

Nevím, jestli jsem vyčerpáním usnula, či na chviličku ztratila vědomí, ale probudilo mě něco teplého a mokrého na čumáčku. Otevřela jsem oko a uviděla dva veliké tmavé usměvavé korálky.
„ Pretinko vstávej, už jsme tady ! „ zaslechla jsem drobný štěněčí hlásek, který mi byl povědomý.

„ Sofinka ? „ podivila jsem se nahlas a z překvapení vyskočila na všechny čtyři.
„ Jasně že já, a taky všichni kamarádi „ smál se přede mnou ten prcek, „ uviděli jsme vás támhle přes branku, tak vám běžíme naproti . „
„A taky pomoci „ ozval se o poznání hlubší Aldův hlas. „Máš to zapotřebí. „Přitakala jsem a než jsem stačila ještě něco dodat, Alda již organizoval další cestu. Vozík pod Michalem zůstal stejný, ale přední část se náhle prodloužila a místo té mé ohlávky to najednou bylo čtyřspřeží !
„ Pretinka si stoupne támhle dopředu vpravo, Čita vedle ní. Já potáhnu za Pretinkou, Kiki za Čitou a za chvíli jsme za branou. Tak pojďme se připravit, času je málo. Kouknula jsem na vozík, Michal tam bezvládně ležel a asi ani nevnímal, co se kolem něj děje. Urychleně jsem se přesunula na své místečko.
„Všichni připraveni ? „ zazněl Aldův velitelský hlas, „ tak jedeme ! „
Společně jsme zabrali a vůz se dal do pohybu. Ani jsme se nemuseli moc snažit, přeci jen naše společné síly si s ním hravě poradili. Okolo pobíhala Sofi se Spajkem a Sofie na nás pištěla : „hyjé koníčci hyjé ! „
Brána se blížila mílovými kroky a než jsme se stačili zapotit, projížděli jsme vítězoslavně mezi jejími oblouky. Všichni čtyři jsme se přitom tvářili důležitě a nesli se jak praví plnokrevníci .
Sotva jsme minuli bránu, vozík se sám zastavil a naše postroje zmizely.
S napětím jsme se otočili a pozorovali, co Michálek.
Pomalu otevřel oči, chvíli si nás prohlížel a pak opatrně slezl z vozíku, který se vzápětí také ztratil.


„ Kde to jsem ? „ zeptal se nahlas.
„ Toto je nebeská louka „ špitla jsem a bála se, co bude následovat.
Vypadal, jako když se rozhlíží, pak se otočil ke mne a zašeptal : „ta je ale nádherná, už jsem si myslel, že jí nikdy neuvidím ! „
Radostí jsem se rozštěkala. „ Už vidíš ! Vidíš louku, mě i kamarády ! „
„Vidím , a strašně rád tě zase vidím. Představíš mě přátelům ? „
Kývla jsem a seznámila ho s Aldou, Kikinkou, Čitánkem, Sofinkou i Spajkem. Chtěla jsem mu hned začít vyprávět vše, co jsem prožila, ale Alda mě přerušil.
„ Tak tě tu vítám Michale, Pretty nám o tobě hodně vyprávěla. Prý si byl nejrychlejší pes v okolí. Už máš dost síly, abys mohl běžet ? Dáme si lehký závod támhle k tomu stromu a zpět, aby ses procvičil, co ty na to ? „
„ No, můžeme to zkusit „ přikývl.
„ Já se přidám „ hulákal Čita, uvidíš, proč mě tu říkají pikaču. Tak připravit, a start ! „ Vyštěkl a společně s Aldíkem vyrazili ke vzdálenému stromu.
Michal ale zůstal stát a chvíli je pozoroval.
„ Copak, tlapky tě ještě neposlouchají ? „ s obavou v hlase se ho tázala Kikinka.
Michálek se na ní podíval, usmál se a povídá : „ dávám jim náskok ! „ a rozesmál se na celé kolo. „ Teď se dívej ! „ ještě vyštěkl a rozběhl se. Po pár metrech jsem viděla, jak mu tělo typicky klesá dolů, skoky se prodlužují a za několik okamžiků již doslova letěl nad zelenou travou. U stromu již ztrácel na soupeřící dvojici jen několik metrů a na cestě zpět kolem nich běhal v kruzích a pobízel je k rychlejšímu tempu.
„ Teda, to koukám „ funěl po doběhu Alda, „ty seš tedy opravdu rychlík , budeme spolu chodit na psí závody. Já jako nehrající trenér, ty jako Aldův expres ! „
„ Tak jo trenére, to by šlo „ uchechtával se Michal, na kterém nebyl znát ani ždibíček únavy.
„ No ale, teď budeme mít něco zcela jiného na starosti „ usmál se pod vousy Alda.
„ Běžíme domů, ať přijdeme včas. „
„ Včas na co ? „ zeptala jsem se, ale Alda jen zavrtěl hlavou, že to uvidíme sami.
A tak jsme se všichni rozběhli k domovu. „ Jé, hele, co to padá ? „ pištěla Sofinka a já zahlédla, jak se z nebes snáší bílý sníh.
„ No přeci snížek „ štěkal Čita,“ asi je i na louce zima.“
Alda ani Kiki neříkali nic a spěchali dále. Vše okolo nás se pomalu halilo do bílého hávu a než jsme se nadáli, všude to vypadalo, jako kdyby tu zima byla jíž dávno.
Před námi se objevila vesnička, kde byl i náš dům. Byla rovněž oděná v bílém, ale všude svítily tisíce malých světýlek. Dokonce i Aldův dům byl jimi obklopený.
Nezahnuli jsme ale po mostíku domů, nýbrž pokračovali dále na náves, ke kostelíčku. Stál tam krásný vánočně ozdobený strom ! Sotva jsme doběhli, ozvala se odněkud hudba a celou Nebeskou loukou se linuly tóny vánoční tiché noci.
Sedli jsme si všichni svorně k ostatním pejskům , poslouchali a koukali na tu krásu.
Teď tu sedím, opřená o Michálka, který mne objal tlapkou a jsme pár nejšťastnějších pejsků na světě.
Když na nás vzpomenete, usmívejte se, netruchlete, nám je tu krásně.
A to je konec mého vyprávění.
Krásné vánoce všem na Nebeské louce.
Krásné vánoce všem Vám na Zemi.
To vám přejí : Pretinka s Michalem, Alda, Kikinka, Čitánek, Sofinka a Spajk.

Věnováno mé paničce Magdalénce.

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště