Nevím, jak to říci, ale nebeská louka nás všechny asi docela překvapila. Mě rozhodně ano. Jak jsme na ní vstoupili, vše se náhle změnilo. Přede mnou se rozprostírala nekonečná plocha heboučké trávy. Jen to nebyla louka, jak jsem jí znala, různě byla pokrytá vysokými stromy, které na jejím povrchu malovaly světlá a tmavá místa. Kdo chtěl, mohl si lehnout do stínu, kdo měl rád sluníčko, mohl se vyhřívat dle libosti. Co mě, ale zarazilo, byl tu klid. Nikde ani živáčka.
„To je divné!„ zazněl vedle mne drobný hlásek Sofinky „tady nejsou žádní pejsci?!„
„Ale jsou„ odpověděl Alda, „řekni jaké chceš vidět a splní se ti to!„
„Opravdu, tak já chci vidět stejný pejsky, jako jsem já!„ nevěřícně mudrovala Sofinka a najednou byla louka doslova posetá krysaříky. Bylo jich tu jako mravenců a byli všude!
„Jejda„ vypískal Sofinka, „vždyť se sem ani nevejdeme!„
„Ale vejdeme“ tentokráte odvětila Kikinka „podívej„ a všichni pejskové náhle zmizeli.
„To je nějaké kouzlo! Jak se to dělá?„
Zajímal se Čita, ale dostalo se mu odpovědi, že to není kouzlo, jen si každý může představit louku podle sebe. Může být plná pejsků, může být úplně pustá, nemusí to být louka ale třeba les, prostě jakou si vymyslíme, taková bude.
„Aha, rozumím, a vy máte nějakou svojí louku?„ dotázala jsem se našich nových kamarádů.
„Máme a budeme rádi, když nás na tu naší doprovodíte„
Podívali jsme se jeden na druhého a společně přitakali, že jako doprovodíme.
A v tu chvíli se krajina okolo nás začala neskutečně měnit.
Plochá zelená louka se začala vlnit, v úžlabinách se objevilo několik potůčků a říček, přes které vedlo nespočet různých mostíků, cestičky křižovaly krajinu od zákoutí s odpočívadly, přes altánky až po vzdálené malebné domky, za kterými bylo vidět velké lesní plochy. Vše bylo kryté stromy, kvetoucími keři a květinami. No prostě nádhera, ještě větší, než ta, co jsme potkali při předešlém putování.
„To je nádhera!„ šeptala Sofinka a my jí museli dát za pravdu.
„To všechno jste udělali vy?„
„Ano, ale nejen my, ale i další obyvatelé této části nebeského světa. Však se s nimi setkáte. V každém domku bydlí nějaká skupinka a zvelebuje si to svoje okolí.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude bylo vidět nějaké to kouřící stavení.
„Kolik pejsků tady bydlí?„ snažila jsem se dopátrat, ale Alda jen pohodil hlavou.
„To nikdo neví, může tu bydlet každý, kdo zrovna chce. A když se rozhodne odejít třeba do hor, tak prostě odejde. Jak jste viděli hned po vstupu, když budete chtít, uvidíte tu jiné obyvatele, dokonce i jinou krajinu. Ale to prosím nedělejte. Když budete chtít vidět jiné kraje a místa, podíváme se tam, tohle je teď náš domov, nám se takto líbí a jestli i Vám se líbí, můžete tu s námi zůstat.
„Rádi zůstaneme, je tu krásně„ chtěla jsem říci, ale místo toho se ozvalo pištivé „ano, ano, zůstaneme, viď Pretinko„ a kolem pobíhala nadšená Sofinka.
„Pak tedy vítejte doma„ přivítal nás Alda a vedl nás k jeho a Kikinky domku.
Nový domov, zamyslela jsem se a snažila si vzpomenout na minulost, ale ta se utápěla v nějaké mlze a rozplývala se. Jediné, co my vytanulo v mysli byla skutečnost, že mám vyprávět svůj příběh dál a že mě někdo kdesi v dáli slyší.
Snad je to tak správně, pomyslela jsem si a vrátila se do reality. Právě včas, neboť jsme přicházeli k našemu novému bydlišti.
Jsem zvědavá, co ještě zažijeme a slibuji, vyprávět budu.
