Průchod brankou byl pro nás všechny velikým překvapením! Ihned za ní se najednou jako by rozednělo a okolí cesty se zcela změnilo. Místo ponurých šedých barev vše zářilo v pestrobarevných odstínech.
„To je nádhera!„ vyštěkla Sofinka a všichni jsme zůstali stát v němém úžasu. Všude, kam jsme dohlédli kvetlo ohromné množství různých květin a keřů, které tvořily neskutečnou scenérii.
„Tak tohle je něco jako předpokoj Nebeské louky?„ ptala jsem se Kikinky, „jak tedy asi musí vypadat ona!„
Kiki se jen usmívala. „Sami uvidíte, Nebeská louka je taková obyčejná, no vlastně neobyčejná louka, louka, kterou si společně přejete. Nikdy není stejná, mění se podle nálady pejsků, podle jejich tužeb. Může být stejně krásná jako to, co vidíte tady ale nemusí. Zde, mezi bránami je všechno krásný, možná až moc krásný a neskutečný. Je to proto, aby příchozí pejsek vnímal jen to hezké a zapomněl na ošklivosti. A až se mu to povede, tak se před ním zjeví ta pravá nebeská brána.„
„No, jo, ale proč máme průvodce, který ví, kde je a dovede nás k ní„ filozofoval Čita „pak to nemusí fungovat. Nemám pravdu?„
„Nemáš„ zavrtěla Kiki hlavou „já nevím, kde brána je, já jí mám v sobě. Kdybych si to přála, zjevila by se přede mnou a já bych prošla, ale vy byste jí neviděli a zůstali na cestě. Není na jednom místě, každému se může zjevit zcela jinde a kdyby byl nějaký pejsek moc zlý, všechno by tu proběhal a našel by jen tu, kterou jsme přišli.“
„A to by tu běhal pořád dokola?„ zajímal se Spajk „co když tu nějaký takový zlý je a přijde na nás!„
„Ani toho se bát nemusíš„ chlácholila ho naše průvodkyně „kdyby tu byl, může se setkat se svým průvodcem, ale jiného psa nepotká. I kdyby stál zrovna vedle tebe, tak se vzájemně nemůžete vidět! Stejně tak jako se nemohou pejsci setkat na cestě sem, pokud by se chtěli prát.„
„My jsme se, ale setkali„ podotkla jsem.
„Ano, vaši strážní průvodci zjistili, že můžete putovat spolu, tak vás vedli tak, aby jste se cestou našli a jak vidím, udělali dobře, stali se z vás kamarádi.„
„To jo“ přitakala Sofinka. „Ještě nám pověz, jak jsme přišli k tobě. To každý pejsek jednou na někoho čeká?„
„Každý ne, jen ten, který chce. Na nebeské louce můžete najít kamarády, nebo se můžete jen tak toulat po nebeských krajích podle libosti. Když si usmyslíte, že byste rádi poznali nějaké nové přátele, můžete se podívat na cestu, kdo jde vaším směrem a vybrat si, na koho budete čekat. Já se na louce skamarádila s pejskem Aldou, ten na nás čeká u druhé brány. Zažili jsme spolu krásné chvíle. Nedávno jsme si řekli, že bychom se také mohli kouknout po nově příchozích a to jsme i udělali. Já si vybrala Pretinku a Alda tady maličkou Sofi. No a když vás andělé spojili v tuhle smečku, řekli jsme si, že na vás všechny počkáme, že by z nás mohla být pěkná skupinka. A to je asi tak celý příběh. Co si o tom myslíte vy? Můžete se k nám přidat, ukážeme vám různé kouty nebeské louky, pokud budete chtít.„
Pohlédla jsem na Čitánka, Sofi i Spajka a bylo mi hned jasné, že tuto nabídku přijmeme. Za tu dobu, co jsme byli na cestě jsme si na sebe zvykli a Kikinka se nám taky zdála príma kamarádkou.
„Tak to my se rádi přidáme, jen co najdeme ty vrátka. Tak mě napadá, jak dlouho asi tak budeme v této záplavě květin? Já vím, že to záleží na nás, ale budou to hodiny, dni, nebo týdny?„
„Určitě tu pár dnů pobudeme„ zněla odpověď.
„To je škoda, už se těším na tu louku„ zklamaně pravila Sofi.
„Nemusíš být smutná„ chlácholila ji Kiki „jak dlouho už tu asi tak jsi, co myslíš?„
„Nevím, tak hoďku?„
„Kdepak, už uběhly čtyři dny, co jsme se setkali„ smála se Kikinka.
„Cože?!„ podivila jsem se„ vždyť jsme tu pár minut! To není možný!
„Ale je, tady už neplatí čas, který jste znali, všechno je tu jinak.„
Chviličku jsem nad tím přemýšlela. Mezitím jsme se zastavili. „Koukněte, támhle je nějaký altánek, trochu si v něm odpočineme„ zazněl Čitův hlas a trojice kamarádů se dala do běhu.
„Tak pojď„ vybídla mě Kiki „a měj očka otevřená!„
„Proč?„
Místo odpovědi jsem viděla jen úsměv na tváři mé nové kamarádky.
V altánku se zatím konala hostina. Přátelé připravili hromadu různých dobrůtek.
Ani se nám nechtělo vstávat po výtečné svačince. Však jsme také čtyři dni nic nejedli!
Ale přesto jsme vyrazili dál do barevného labyrintu.
Když tu náhle mne oslepilo světlo vycházející mezi dvojicí keřů.
„Kiki, vidím malá vrátka, za kterými je jasné světlo! A ….. ten tvůj kamarád Alda je černo bílej?!„
„Ano„ zazněl příjemný hlásek vedle mne„ našla jsi Pretinko bránu na nebeskou louku a u ní skutečně čeká Aldík„
Chvíli jsme zůstali stát.
„Já jí také vidím!„
„Já taky„
„I já jí vidím“ poslední špitl Čita. „Vidíme jí všichni! Tak můžeme společně vstoupit, že?!„
„Ano, můžete„ odvětila Kikinka.
„Vítejte na nebeské louce„ zaznělo od branky, kde na nás přátelsky vrtěl Aldův ocásek. „Jsem rád, že jste ve zdraví dorazili„ rádi Vám a Kiki ukážeme vše, co tu je k vidění.„
„Tak kamarádi do řady„ zavelela jsem „a jdeme!„
Po boku Sofie, Čity, Spojka, Kiki a Aldy jsem vstoupila na NEBESKOU LOUKU.
