Nebeská louka – kapitola 5 – bystřina

by

Pomalu jsem začala pociťovat místo teploučka chlad, tak jsem se ještě více ztočila do klubíčka a chtěla čumáček zanořit do dečky, ale studělo to ještě víc.
„Ohýnek už asi zhasnul, a je tu zima,“ pomyslela jsem si a těžce pootevřela jedno očko. Koukám okolo, žádný krb, žádná měkounká dečka ba ani domeček. Ležím na studené hliněné cestě, kousek vedle je schoulený Čitánek a pár metrů před náma se promenáduje to Sofií, škvrně jako voják na stráži.

Několik kroků vpřed, zavrtět ocáskem, otočit a několik kroků zpět a znovu dokola. Chvíli jsem jí pozorovala co to vyvádí. Náhle si všimla, že už nespím a přiběhla ke mně. „Vstávejte spáči, je ráno“ ňafkala a měla pravdu. Sluníčko tu sice nesvítilo, tedy ještě jsme žádné neviděli, ale bylo více světla.
„Musíme jít dál, jinak louku nenajdeme“ vybízela nás a vedle mne se začalo hýbat to oranžové klubko.
„No jo, už lezu„ pronesl Čita rozmrzele, „vždyť jsme s Pretinkou sotva usnuli, zatím co tys spala dávno jako dřevo!„
A tak jsme tedy vstali, požádali o snídani – já si dala rohlík se sýrem, Čita nějakou klobásku či co a Sofinka piškotky a vyrazili jsme vpřed.
Tentokráte jsme ťapkali docela dlouho, když tu se Čitánek zastavil a povídá:
„poslouchejte, něco se děje! Slyšíte, něco tam hučí!„
Nastražili jsme ouška a měl pravdu, před námi se ozýval nějaký neznámý zvuk.
„Jdeme se na to podívat„ rázně zavelel náš psí kluk a vyrazil směrem, odkud ten zvuk vycházel.
„Pomalu, může to být nebezpečné„ varovala jsem ho a kupodivu mě poprvé poslechl a počkal na nás. Jak jsme se blížili, zvuk sílil a nám bylo brzy jasné, že je to nějaká tekoucí voda. Prodrali jsme se nízkým křovím a najednou …. „Jejda!„Vypískla Sofinka, „co to je?!„
Před námi po velkých kamenech klokotala nějaká horská bystřina. Voda narážela na kameny, rozstřikovala se po okolí a na povrchu vytvářela pěnu z bublinek.
„To je krása„ pochvalovala si Sofinka „nikdy jsem nic takového neviděla. Vy ano?„
Přitakala jsem, že jako jo, podobné potoky jsem vídala na svých toulkách po horách, ale nikdy takto z blízka. Čita vrtěl hlavou, „já nic takového taky neviděl. Ale je to krásné, jak to tu bublá, hučí a naříká, jako když kňourá pejsek.„
„Počkej,„ zarazila jsem ho, „potok nenaříká, to je divné.
Hledejte, odkud to jde!„
Všichni jsme se zaposlouchali a shodli se, že ten nářek je slyšet někde nad námi. Pomalu a opatrně jsme se vydali po břehu vzhůru. Šlo to ztěžka, i břehy byly z velikých kamenů, museli jsme je často obcházet, protože Sofie by se na ně nevyškrábala. Po dosti dlouhé době jsme se dostali na jakýsi kopeček a ten plačtivý zvuk zesílil.
„Jdeme správně„ hodnotil Čita situaci, ještě kousek a jsme u něj.
„Vyskočila jsem na poslední plochý kámen a zaraženě zůstala stát. Přede mnou se objevila tůňka, v jejím středu ostrůvek z kamenů a ten vydával ty plačtivé zvuky.
„Co to je? To je plakací ostrov?„ podivil se nahlas Čita, který mezitím stanul vedle mne. Neuměla jsem mu odpovědět, ani bych to nestačila, když tu se jeden z těch kamenů  pohnul.
„Hele, něco se tam hýbe„ vyštěkla Sofie. A opravdu, Najednou měl ten kámen i nožičky, ocásek a uši. On to nebyl kámen, byl to malý psík, co tam tak naříkal.
„Haloooo, ty tam, co tak naříkáš„ volala na něj Sofinka.
„Spadl jsem do vody a když jsem se vyškrábal ven, byl jsem tady a nemůžu se dostat na druhou stranu„ odvětil plačtivý tenký hlásek. „Jsem tu sám a bojím se„ ještě dodal a já viděla dvě smutná očka, jak na nás prosebně vzhlíží.


„Neboj, my ti pomůžeme„ snažila jsem se ho uchlácholit.
„Čitánku, Sofinko, jak ho od tamtud dostaneme?„ nabádala jsem přátele k přemýšlení.
No, řeknu vám, vymysleli jsme spoustu nesmyslů. Nakonec jsme dospěli k názoru, že shodíme do vody několik kamenů a postavíme tak cestičku. To Vám byl ale nápad! Nenapadlo nás, kolik kamenů se schová pod hladinou! Lopotili jsme se celý den a do tůňky tlačili jeden kámen za druhým, až nás z toho tlapky bolely, ale nepolevili jsme. Po dlouhé a úmorné práci jsem usoudila, že už by se dalo přejít.
„Už bys to mohl zkusit přeskákat„ vybízela jsem toho cizího pejska, ale ten se jen klepal na druhé straně a stále opakoval, že se bojí.
„Víš co?„ náhle povídá Čita, „musíme mu to ukázat!„ A než jsme stačili cokoliv říci či udělat, už hopkal z kamene na kámen a najednou byl na tom ostrůvku. Cosi si tam špital s tím neznámým maličkým pejskem – podle porovnání nebyl o moc větší než Sofinka. A po chvilce se otočil a začal přeskakovat kameny směrem k nám. Cizí pejsek to přesně po něm opakoval a za malou chviličku oba stáli na břehu vedle nás.
„Strašně Vám děkuji„ povídá ten maličký pejsek „nebýt Vás, tak jsem tam asi zůstal nadobro. Jmenuju se Spajk a hledám nebeskou louku. Měl jsem žízeň, chtěl jsem se napít vodičky a spadl jsem tam.
„My taky hledáme nebeskou louku kamaráde„ odpověděla jsem mu co možná nejněžněji, jestli chceš, můžeš jít s námi, společně jí určitě najdeme.
„To bych šel velmi rád, nikdy jsem žádného kamaráda neměl„ trochu zkroušeně odvětil.
„No tak poběž„ plácnul ho tlapkou Čita a pelášil na cestu, co se rýsovala kousek od nás za křovím. Spajk vyrazil s radostným štěkáním za ním.
Koukla jsem na Sofinku, obě jsme se usmály a rozvážným krokem jsme vyrazili za bláznivou psí dvojicí.
„Nakonec tu ještě bude dobře„ pomyslela jsem si a přední tlapku položila zpět na známou cestičku.

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště