Nebeská louka – kapitola 2 – Sofinka

by

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale spalo se mi po dlouhé době konečně příjemně. Když už si tělo rozmyslelo, že by to mohlo stačit, pomalu jsem začala otevírat pravé oko. Jak se obraz rozjasňoval, koukám a před sebou vidím něco jako proutí z košíčku, co jsem v něm spala jako malá. Otevřu druhé oko a prohlížím, co jen to může být. Byla to proutěná stěna jakéhosi altánku, který mne obklopoval.
„Kde se to tu vzalo?“ pomyslela jsem si a prohlížela tu věc dál. Nade mnou byla kulatá střecha a pod ní veliká okna, kterými bylo vidět ven. Bylo tam ještě šero nebo už zase šero? To jsem nevěděla.
Při pozorování jsem zjistila, že mě bříško zase tlačí. „Ach jo, ta zlá nemoc je zpátky“ pomyslela jsem si a chtěla se na bříšku podrbat. Skloním se k němu a … „Jejda“ vyjekla jsem a udiveně koukám na dva velké kulaté korálky, co na mě koukají z malé hlavičky.
„Ahoj Pretinko“ řeklo to stvoření, pousmálo se a zívlo.
„No ahoj“ odpověděla jsem. „Copak seš zač? Šla jsem tu po cestičce s tetou andělem …. „Zarazila jsem se a koukám okolo sebe. „Teto, tetičko anděli, kde jsi! Co to všechno znamená?“
Ale nikdo mi neodpověděl, anděl kamsi zmizel.
„Já jsem Sofinka“ místo anděla odpověděl ten uzlíček tulící se k mému bříšku,
„taky jsem šla po této cestičce s andělem, ale když jsem usnula, i ten můj se ztratil. Když jsme vyrazili na tu dlouhou pouť, tak mi sliboval, že nikdy nepůjdu sama a teď je pryč. Tak se tady u tebe zahřívám. Řekni, že můžu.“
„To víš, že můžeš“ odpověděla jsem. „Ten můj mi říkal něco podobného. Pamatuji si jen, že jsme šli, byla skoro tma a před námi taky bylo vidět nějakého anděla. Chtěla jsem ho dohonit, ale spánek mě zastavil. Možná si to byla ty.“
„Asi ano, taky jsem koukala, že nás někdo dohání. To víš, já mám jen malilinkatý nožičky. Koukej!“ a to stvořeníčko se natáhlo v celé své délce. No délce, nebylo o moc větší než moje tlapka, takže spíš v celé své mrňavosti.“
„Jůůj, ty seš tedy mrňousek“ uchychtla jsem se.
„To vadí?“ smutně se otázala Sofinka a sklopila ty svá veliká kukadla.
„To víš, že ne“ hned jsem jí uchlácholila: „jen, že s takovejma tlapičkami ti to opravdu jde pomaloučku.“
„Náhodu …. to bys viděla, jak umím utíkat“ vyskočila: „dáme si závody?“
A než jsem stačila odpovědět, rozběhla se po cestičce. „Chytnu tě“ štěkla jsem a vyběhla za ní. Popoběhli jsme pár metrů, když se zastavila.
„No jo, ale co náš domeček? Neztratí se nám?“

Společně jsme se otočily, ale domeček už tam nestál. Viděli jsme dlouhou cestu, na jejímž konci byla tma.
„A je pryč“ hořekovala Sofinka: „Kde budeme bydlet?“
„Počkej, něco mě napadlo“ povídám jí. „Ta moje teta mi říkala, že když něco budu potřebovat, stačí na to myslet. Tak to zkusíme jo?“
„Jo, zkusíme. Budeme myslet na domeček“ A hned jsme se o to pokusily. Trvalo to jen chviličku, když se náhle před námi objevil znovu. Svorně jsme vběhly dovnitř.
„To je dobré, máme kde bydlet. Ještě by to chtělo nějakou snídani viď Sofi?“
„Tak já myslím na granulky“ odpověděla a zavřela na chvíli očka. Objevila se před ní mistička plná granulí.
„A já na piškotky“ říkám a už tu leží hromádka té žluté kulaté dobroty.
„Co to je?“ podivila se Sofinka: „to neznám.“
„To jsou piškotky, moc dobrá věc, lepší než ty tvoje granulky, „pobaveně odpovídám. „ty je neznáš?“
„Ne, nikdy jsem to neviděla“
„Tak ochutnej“ odvětila jsem a čumáčkem jí přistrkala pár koleček.
„Jé, to je dobroučký“ pochvalovala si novou mňamku: „to si budu příště přát taky“
Ještě jsme si přály misku s vodou, abychom zahnaly žízeň a pak jí povídám:
„Tak co Sofi, půjdeme dále hledat tu nebeskou louku?“
„Já ti nevím, neměly bychom tu počkat na ty naše průvodce? Co když nás budou hledat.“
„Víš, já si myslím, že nebudou. Ten můj mi povídal, že je stále se mnou, od narození, jen prostě nebyl vidět. Když jsem vyrazila na tento vandr, tak mě doprovázel abych nešla sama. No a teď tu mám tebe, svojí kamarádku, tak se zase ztratil a kouká na mě někde z dálky, jako ten tvůj.
Asi to tak chtěli, abychom šly dále spolu.“
„No já nevím“ ještě pochybovala Sofinka, „ale ty seš větší a zkušenější, asi budeš mít pravdu. A řekni mi, teď jsem tvoje kamarádka a ty moje?“
„Jasan, čestný hafojský“
„Kamarádka!“ vyštěkla Sofi, „paráda, nikdy jsem žádného kamaráda ani kamarádku neměla, jen lidské přátele. Děkuju ti Pretinko“
„Neděkuj, nemáš za co a koukej, vidíš támhle ten strom?“
„Vidím, co je s ním?“
„Hádej, kdo tam bude dříve! Poběž, já vyhraju!“ vyrazila jsem k nejbližšímu stromu. Po mém boku cupitala čtveřice drobných tlapiček.
Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště