Těch pár světýlek mi hned zlepšilo náladu, ale na druhou stranu jsem začala pociťovat chlad. Čím dále jsme se vzdalovali od pekelné brány, tím byl větší.
Ještě více jsme se opřeli jeden o druhého, abychom se navzájem hřáli.
„Teplo tu zrovna není „ zamumlal Michal a z čenichu mu ukápla studená kapka.
„Představoval jsem si, že na nebeský louce bude líp „.
„To bude, neboj, jen na ní musíme dojít“ chlácholila jsem ho „ ještě jsme nenašli ani cestu, co k ní vede „
„ A ty víš, kde jí hledat ? „ ptal se a já vycítila pochybnosti v jeho hlase.
Po pravdě jsem neměla ani tušení, kde by mohla ta dlouhá cesta začínat, ale nesměla jsem to dát znát.
„ Jasně že vím , jen jsme od jejího začátku ještě daleko, musíme projít touto krajinou a tady to neznám. Ale vidím to malý, červený světýlko, co nás vede“ snažila jsem se přesvědčivě zalhat a snad to i zabralo, protože můj druh na této krkolomné cestě již nic nenamítal.
A tak jsme šli dál ztemnělou krajinou. Již nebyla temná a zlověstná, čím dále tím více hvězd zářilo na obloze a osvětlovalo nám cestu. Šlo se nám poměrně dobře, kamenitý povrch vystřídala měkká tráva, jen tu a tam se nám do cesty připletlo nějaké křoví, ale již to nebyly velké plochy, které se musely pracně obcházet jako na jejím počátku, nýbrž jen ojediněle stojící keře.
A pak jsme šli táhlým dlouhým kopcem porostlým jen vysokou trávou, vstříc hvězdnaté obloze, když tu náhle …..
„Michale stůj ! „ štěkla jsem a oba jsme stanuli na místě.
„Co se děje „ ozval se zmatený hlas .
„Jsme na vrcholku kopce. Škoda, že nemůžeš vidět tu nádheru ! „
„Stačí, že jí vidíš ty, tak mi jí popiš „ něžně odpověděl a já se dala do vykreslování toho, co vidím.
„Vidím všude okolo nás spoustu hvězdiček. Jsou různě barevné – bílé, žluté až oranžové, některé blikají do modra, jiné září zeleným nádechem. Mám pocit, jako že se všechny mírně hýbou, jako by nás k sobě lákaly. A uprostřed září pětice červených, to jsou jistě Alda,Kikinka,Čita, Sofinka a Spajk, ti nám ukazují cestu. A když se podívám z kopce dolů, vidím tam pěšinku ! To je jistě ta, co vede k nebeské bráně ! Michale, našli jsme to ! Teď už jen sejít dolů a pak už bude dobře. Jen musím vymyslet, kudy dolů, je to tu docela prudké.“
„ Já ti neporadím, já z té krásy nic nevidím. Když už tě přátelé dovedli až sem, snad nám poradí i na ten poslední kousek „ radil jako vždy moudře Michal.
„ To máš pravdu“ odvětila jsem a na celé okolí začala volat : Sofinko, Kiki, klucí, tady jsme ! Děkujeme za pomoc v hledání cesty, ale ještě potřebujeme ukázat kudy dál. Pomůžete ? „
A náhle se to stalo. Všechny ty hvězdičky se daly do pohybu. Začali se před námi shlukovat podle barev do pruhů, až vytvořily od nás na kopci dolů k cestě duhový most, nad jehož středem zářila ta červená pětice.
„ To je nádhera ! „ vzdychla jsem a barvitě vylíčila Michalovi, co se stalo.
„Myslíš, že po tom hvězdnatém mostě se dá jít ?“ zapochyboval.
„Uvidíme , udělej krok vpřed . Nic se nestalo, tak ještě jeden !“
Krok sun krok jsme se posouvali z kopce na duhový most a vskutku, za pár okamžiků jsme kráčeli po měkkém duhovém polštáři směrem dolů.
Když jsme se dotkli tlapkami cesty, most náhle zmizel.
„A jsme na cestě „ radostně jsem zavýskla. Teď uvidíme, jestli je to ta správná.“
„Jak to poznáme ? „ ptal se Michal.
„Hned uvidíš „ odpověděla jsem a vzpomněla si na svou cestu a naše společná kouzla.
Představila jsem si , jak jsem si přála první altánek, jak jsme ho pak cestou vylepšovali a podle toho jsem v duchu vyslovila své přání.
U cesty vyrost krásný dřevěný srub.
„Michálku, tak jsme na té správné cestě „ s potěšením jsem oznamovala a hned mě napadlo další přání.
„Přeji si „ říkala jsem si v duchu,“ ať Michal zase vidí . „
Na to se ozval Michalův hlas.
„A jak si to poznala, že tato je ta správná ? „
Protože se tu plní přáníčka na která si pomyslíš. Chtěla jsem pro nás příbytek a před námi je krásný srub a uvnitř jistě plápolá krb a je nějaká dobrota k jídlu. „
„Tak to je dobrá zpráva, konečně se ohřejeme od něčeho jiného než od pekelných plamenů „ lehce zažertoval Michal, „ škoda, že to nevidím, tak mě veď , půjdeme tedy domů .“
Trochu jsem posmutněla, protože přání, aby viděl zjevně nezafungovalo. Utěšovala jsem se tím, že na Nebeské louce se všechno zpraví a budeme zase čilí a zdraví.
Zlehka jsem se opřela o Michalův bok a řekla : „když domů, tak jdeme domů „ a vstoupili jsme do mnou vymyšleného domku.
Měla jsem pravdu, ihned nás obklopilo příjemné teplo a z mističek na zemi zavonělo něco velmi příjemného. A po chvilce jsme usoudili že i dobrého. Michal mě pochválil za mojí šikovnost a ocenil tuhle možnost. Zkoušel také nějaká přáníčka, ale u něj se neplnila. Byl z toho zklamaný, ale podařilo se mi ho přesvědčit, že je možné, že jeho cesta byla jiná, proto se zde jeho přání neplní. Že ale bude stačit, když je vysloví nahlas a já se mu je pokusím splnit.
Nějakou dobu jsme si povídali o všem možném, co jsme zažili v poslední době.
Nakonec jsme se uložili před krb na měkkou podušku a opřeni jeden o druhého jsme zase po dlouhé době spolu usnuli.
„Tak ať se ti něco krásného zdá Michálku „ pomyslela jsem si ještě a znavená od toho dobrodružství usnula.
