Jak jsem si vybrala psa :)

by

Vzhledem k tomu, že jsem se již vymanila z rodičovského područí a zkouším „bydlet na vlastní triko“, jsem objevila nový problém – samotu. Po příchodu z práce mě čekají 4 stěny, počítač a televize. Když je u mě na návštěvě přítel, je to super – problém nastává, když jede domů za rodiči. Všichni zamilovaní to asi znají, samota se stává najednou víc výraznou.

Pořídím si psa. K tomuto rozhodnutí jsem dospěla celkem snadno – potřebuji zvíře, které mě vytáhne na procházku, kterému si můžu postěžovat na nespravedlnost, se kterým si budu hrát a samozřejmě se mazlit. To jsem ovšem netušila, do čeho se pouštím 🙂

Nechci velkého psa – bydlím v malé garsonce – kam bych ho asi dala? Taky jsem nikdy sama psa nevychovávala a trochu se bojím, jak bych zvládla výchovu. Takže malý pejsek. Vždycky jsem chtěla malého bílého chlupatého. Našla jsem si nějaké stránky se seznamem plemen a procházela je. Boloňský psík – tohle plemeno splňovale všechno, co jsem chtěla. Tak jsem nelenila a v mém oblíbeném google.cz našla podrobné informace, nazývající se standard plemene. Super – takže tohoto psa určitě chci.

Tohle je můj miláček Iriska, nedávno vyfocenátypický pohled „Paničko, co to zase po mě chceš?“

 Obeslala jsem pár chovných stanic (když už tohle plemeno, tak s papíry – nejen kvůli vzhledu a chování, ale také k minimalizaci nemocí – vzhledem k tomu, že při bonitaci jsou už dost velké nároky i na zdraví psa, chtěla jsem prostě eliminovat možnost nemoci a jsem ochotná si za to i připlatit) a zeptala se na volná štěňata. Domluvila jsem se s jednou paní chovatelkou a po několika měsících si jela pro krásnou malou fenečku jménem Iriska. To už jsem měla doma kníku o výchově a nastudovaných bezpočet rad týkajících se malého štěněte.

 Vzala jsem si v práci 14 dnů dovolenou a byla jsem připravená na smutnění po rodině a pomalé zvykání. Výsledek? Po otevření přepravky se štěně vybatolilo ven, napilo se, obloukem minulo připravený pelíšek a ustlalo si na posteli 🙂 (mmch dodnes mi spí za hlavou, jen se v noci přetahujeme o malý polštářek, teď mám dole jenom matrace a dost dobře nešlo tohle řešit, ale v okamžiku, kdy budu mít ušetřeno na postel tam bude mít zákaz – i kdybych s ní měsíc měla spát na zemi). Po probuzení si na starou rodinu ani nevzdechla, udělala loužičku do čerstvě povlečených peřin a šla si se mnou hrát. Ani jednou jsem neslyšela něco jako náznak kňučení.

Teď je Irisce už půl roku, pomalu spějeme úspěšně k naučení čistotnosti (co si budeme povídat, štěně prostě doma nevydrží nečůrat), Iriska se naučila tolerovat moje intimní chvíle s přítelem a i když se mnou pořád chodí na záchod, už nekňučí, když se koupu (vanu považuje za nepřítele č.1), vydrží si hrát sama a počká na mě, až přijdu z práce. Sice pořád vstáváme o půl sedmé ráno, ale doma je míň a míň loužiček (šikovně jsem dala na radu kolegyně a mám zásobu přebalovacích podložek, kam chodí vykonat potřebu, když jsem v práci).

Ale na oplátku mám doma nejvěrnějšího kamaráda, který mě vždycky rozveselí, díky Irisce znám spoustu lidí z baráku (všichni mají psi, jen já mám fenku) a i když jsem přišla o dost pohodlí, klady převažují nad zápory. Není moc věcí, které předčí pocit, jaký mám, když mě doma vítá ta moje chlupatá, ušatá a hravá potvůrka.

 

Náš první sníh – mrzlo a kombinéza se fakt hodila

 

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště