Přibehy o psech – od našich pejskaru – cislo 1

Byl raz jeden psík,který miloval svého pána natolik,že by za něj položil život.Pouto mezi nimi bylo opravdu velice silné.Pouhým pohledem do očí svého pána,poznal pejsek jménem SPIKE jeho rozpoložení.Byli naladěni na stejnou vlnovou frekvenci…kdo ty dva znal,věděl,že je nemožné potkat jednoho bez druhého.
Jednoho podzimního večera,kdy slunce již zapadalo za barevné koruny stromů,šel pán se SPIKEM na procházku.Jako vždy,šli tiše,jen tu a tam pohladil muž svého psa pohledem v kterém se odrážel hluboký cit a porozumnění.Procházeli krásnou krajinou,která lahodila oku,když náhle….pocítil muž u srdce palčinou bolest a s nataženou rukou ( jako – by hledal pomoc u svého věrného psího kamaráda) se sesunul na podzimním sluncem vyhřátou zem…Spike znejistěl,nechápal co se děje,ale cítil,že není cosi v pořádku…nechápal proč tu “jeho člověk” nehybně leží,proč ho jeho ruka nehladí,proč neslyší z jeho úst vlídná slova,na které je zvyklý….přitulil se svým malým tělíčkem k velkému tělu svého pána a tak jak mu velela jeho věrnápsí dušička vyčkával,až se jeho dvounohý přítel opět probudí….Měli štěstí,a i když byl už večer,našla je na zemi postarší dáma,a ihned zavolala sanitku.Psík až malý vzrůstem,hrdinně bránil svého pána jak mu velelo jeho velké srdce naplněné láskou a oddaností….vždyť jak on,obyčejný voříšek,mohl vědět,že lidé v těch divných bílých pláštích chtějí jeho milovanému pánovi pomoci….on byl připravený bránit jej a  bude-li to třeba,položit za něj i svůj psí život.Záchranář už chtěli volat odchyt psů,aby se mohli dostat k bezvládnému tělu,ale v tom starší dáma vytáhla z kabele dobrůtku a lákala Spika k sobě.Mluvila na něj a vysvětlovala,že  musí záchranáře k pánovi pustit aby se uzdravil  a jestli chce,že může zůstat zatím u ní. 
[b]Spike cítil vnitřní smutek,ale pochopil…. a udělal krok za starou paní,ze které cítil,že jí může věřit….
[/b]
[hr]
 
 

jé bobánku..asi jsme poslali ve stejnou dobu pokračování..co ted???

 Bobánku tak jestli neva, tak pokračuju..nějak mě to začlo bavit:-))
 
Byl raz jeden psík,který miloval svého pána natolik,že by za něj položil život.Pouto mezi nimi bylo opravdu velice silné.Pouhým pohledem do očí svého pána, poznal pejsek jménem SPIKE jeho rozpoložení.Byli naladěni na stejnou vlnovou frekvenci…kdo ty dva znal,věděl,že je nemožné potkat jednoho bez druhého.
Jednoho podzimního večera,kdy slunce již zapadalo za barevné koruny stromů,šel pán se SPIKEM na procházku.Jako vždy,šli tiše,jen tu a tam pohladil muž svého psa pohledem v kterém se odrážel hluboký cit a porozumnění.Procházeli krásnou krajinou,která lahodila oku,když náhle….pocítil muž u srdce palčivou bolest a s nataženou rukou (jako – by hledal pomoc u svého věrného psího kamaráda) se sesunul na podzimním sluncem vyhřátou zem…SPIKE znejistěl,nechápal co se děje, ale cítil,že není cosi v pořádku…nehápal proč  tu,,jeho člověk,, nehybně leží. proč ho jeho ruka nehladí , proč neslyší z jeho úst vlídná slova , na které je zvyklý….přitulil se svým malým tělíčkem k velkému tělu svého pána a tak jak mu velela jeho věrná psí dušička  vyčkával, až se jeho dvounohý přítel opět probudí….. Měli štěstí, a i když byl už večer,našla je na zemi postarší dáma,a ihned zavolala sanitku.Psík ač malý vzrůstem , hrdinně bránil svého pána jak mu velelo jeho velké srdce naplněné láskou a oddaností……vždyt jak on, obyčejný voříšek , mohl vědět, že lidé v těch divných bílých pláštích chtějí jeho milovanému pánovi pomoci…on byl připravený bránit jej a bude-li to třeba, položit za něj i svůj psí život. Záchranáři už chtěli volat odchyt psů aby se mohli dostat k bezvládnému tělu, ale v tom postarší dáma vytáhla z kabele dobrůtku a lákala Spika k sobě. Mluvila na něj a vysvětlovala, že musí záchranáře k pánovi pustit aby se uzdravil a jestli chce, že může zůstat zatím u ní.
Velkýma očima sledoval psík starou paní a něco uvnitř mu říkalo, že ji může věřit….že je stejně hodná a laskavá jako jeho pán….důvěra v ní vzrostla natolik, že se rozhodl tu zvláštní ženu následovat….nejprve se však pohledem plným úzkosti na odjíždějící sanitu rozloučil se svým pánem….aby pak vykročil vstříc neznámu…
Kdyby jen věděl, že paní žije v domku u lesa, sama , jen se svou malou čtyřnohou přítelkyní , kterou kdysi našla co-by vystrašené  štěnátko odloženou u cesty a která je dnes jejím smyslem života….jistě by ji následoval mnohem klidnější……

[i][b]Byl raz jeden psík,který miloval svého pána natolik,že by za něj položil život.Pouto mezi nimi bylo opravdu velice silné.Pouhým pohledem do očí svého pána, poznal pejsek jménem SPIKE jeho rozpoložení.Byli naladěni na stejnou vlnovou frekvenci…kdo ty dva znal,věděl,že je nemožné potkat jednoho bez druhého. [/b][/i]
[i][b]Jednoho podzimního večera,kdy slunce již zapadalo za barevné koruny stromů,šel pán se SPIKEM na procházku.Jako vždy,šli tiše,jen tu a tam pohladil muž svého psa pohledem v kterém se odrážel hluboký cit a porozumnění.Procházeli krásnou krajinou,která lahodila oku,když náhle….pocítil muž u srdce palčivou bolest a s nataženou rukou (jako – by hledal pomoc u svého věrného psího kamaráda) se sesunul na podzimním sluncem vyhřátou zem…SPIKE znejistěl,nechápal co se děje, ale cítil,že není cosi v pořádku…nehápal proč  tu,,jeho člověk,, nehybně leží. proč ho jeho ruka nehladí , proč neslyší z jeho úst vlídná slova , na které je zvyklý….přitulil se svým malým tělíčkem k velkému tělu svého pána a tak jak mu velela jeho věrná psí dušička  vyčkával, až se jeho dvounohý přítel opět probudí….. Měli štěstí, a i když byl už večer,našla je na zemi postarší dáma,a ihned zavolala sanitku.Psík ač malý vzrůstem , hrdinně bránil svého pána jak mu velelo jeho velké srdce naplněné láskou a oddaností……vždyt jak on, obyčejný voříšek , mohl vědět, že lidé v těch divných bílých pláštích chtějí jeho milovanému pánovi pomoci…on byl připravený bránit jej a bude-li to třeba, položit za něj i svůj psí život. Záchranáři už chtěli volat odchyt psů aby se mohli dostat k bezvládnému tělu, ale v tom postarší dáma vytáhla z kabele dobrůtku a lákala Spika k sobě. Mluvila na něj a vysvětlovala, že musí záchranáře k pánovi pustit aby se uzdravil a jestli chce, že může zůstat zatím u ní.[/b][/i]
[i][b]Velkýma očima sledoval psík starou paní a něco uvnitř mu říkalo, že ji může věřit….že je stejně hodná a laskavá jako jeho pán….důvěra v ní vzrostla natolik, že se rozhodl tu zvláštní ženu následovat….nejprve se však pohledem plným úzkosti na odjíždějící sanitu rozloučil se svým pánem….aby pak vykročil vstříc neznámu… [/b][/i]
[i][b]Kdyby jen věděl, že paní žije v domku u lesa, sama , jen se svou malou čtyřnohou přítelkyní , kterou kdysi našla co-by vystrašené  štěnátko odloženou u cesty a která je dnes jejím smyslem života….jistě by ji následoval mnohem klidnější……[/b][/i]
[b]Něco mu říkalo,že musí jít,….ale stesk po svém pánovi byl tak zničující…..pomalu a odevzdaně se šoural za starou paní…..stále se ohlížejíc a doufajíc, že se jeho pán zničehonic objeví, pohladí ho po hlavě a řekne-,, ty můj hlupáčku , neboj se , byl to jen sen, jsem s tebou a tak to i zůstane..navždy,,…..pán se však neobjevoval a psík pochopil , že otáčet se nemá smysl…. [/b]

[i]Byl raz jeden psík,který miloval svého pána natolik,že by za něj položil život.Pouto mezi nimi bylo opravdu velice silné.Pouhým pohledem do očí svého pána, poznal pejsek jménem SPIKE jeho rozpoložení.Byli naladěni na stejnou vlnovou frekvenci…kdo ty dva znal,věděl,že je nemožné potkat jednoho bez druhého. [/i]
[i]Jednoho podzimního večera,kdy slunce již zapadalo za barevné koruny stromů,šel pán se SPIKEM na procházku.Jako vždy,šli tiše,jen tu a tam pohladil muž svého psa pohledem v kterém se odrážel hluboký cit a porozumnění.Procházeli krásnou krajinou,která lahodila oku,když náhle….pocítil muž u srdce palčivou bolest a s nataženou rukou (jako – by hledal pomoc u svého věrného psího kamaráda) se sesunul na podzimním sluncem vyhřátou zem…SPIKE znejistěl,nechápal co se děje, ale cítil,že není cosi v pořádku…nehápal proč  tu,,jeho člověk,, nehybně leží. proč ho jeho ruka nehladí , proč neslyší z jeho úst vlídná slova , na které je zvyklý….přitulil se svým malým tělíčkem k velkému tělu svého pána a tak jak mu velela jeho věrná psí dušička  vyčkával, až se jeho dvounohý přítel opět probudí….. Měli štěstí, a i když byl už večer,našla je na zemi postarší dáma,a ihned zavolala sanitku.Psík ač malý vzrůstem , hrdinně bránil svého pána jak mu velelo jeho velké srdce naplněné láskou a oddaností……vždyt jak on, obyčejný voříšek , mohl vědět, že lidé v těch divných bílých pláštích chtějí jeho milovanému pánovi pomoci…on byl připravený bránit jej a bude-li to třeba, položit za něj i svůj psí život. Záchranáři už chtěli volat odchyt psů aby se mohli dostat k bezvládnému tělu, ale v tom postarší dáma vytáhla z kabele dobrůtku a lákala Spika k sobě. Mluvila na něj a vysvětlovala, že musí záchranáře k pánovi pustit aby se uzdravil a jestli chce, že může zůstat zatím u ní.[/i]
[i]Velkýma očima sledoval psík starou paní a něco uvnitř mu říkalo, že ji může věřit….že je stejně hodná a laskavá jako jeho pán….důvěra v ní vzrostla natolik, že se rozhodl tu zvláštní ženu následovat….nejprve se však pohledem plným úzkosti na odjíždějící sanitu rozloučil se svým pánem….aby pak vykročil vstříc neznámu… [/i]
[i]Kdyby jen věděl, že paní žije v domku u lesa, sama , jen se svou malou čtyřnohou přítelkyní , kterou kdysi našla co-by vystrašené  štěnátko odloženou u cesty a která je dnes jejím smyslem života….jistě by ji následoval mnohem klidnější……[/i]
Něco mu říkalo,že musí jít,….ale stesk po svém pánovi byl tak zničující…..pomalu a odevzdaně se šoural za starou paní…..stále se ohlížejíc a doufajíc, že se jeho pán zničehonic objeví, pohladí ho po hlavě a řekne-,, ty můj hlupáčku , neboj se , byl to jen sen, jsem s tebou a tak to i zůstane..navždy,,…..pán se však neobjevoval a psík pochopil , že otáčet se nemá smysl….
Venku začínal padat mlžný opar a ochladilo se,Spike následoval starou paní po lesní cestě,nevnímal okolí ….lesní zvěř je mlčky po očku sledovala…tahle dvojice nevěděla co je společně čeká…
Když náhle z mlhy vynořila se malá chaloupka…lemovaná byla celá květinovými záhony a bylo z ní cítit teplo domova ….zde nemůže bydlet nikdo zlý, pomyslel si Spike…..

[b][i]Byl raz jeden psík,který miloval svého pána natolik,že by za něj položil život.Pouto mezi nimi bylo opravdu velice silné.Pouhým pohledem do očí svého pána, poznal pejsek jménem SPIKE jeho rozpoložení.Byli naladěni na stejnou vlnovou frekvenci…kdo ty dva znal,věděl,že je nemožné potkat jednoho bez druhého. [/i][/b]
[b][i]Jednoho podzimního večera,kdy slunce již zapadalo za barevné koruny stromů,šel pán se SPIKEM na procházku.Jako vždy,šli tiše,jen tu a tam pohladil muž svého psa pohledem v kterém se odrážel hluboký cit a porozumnění.Procházeli krásnou krajinou,která lahodila oku,když náhle….pocítil muž u srdce palčivou bolest a s nataženou rukou (jako – by hledal pomoc u svého věrného psího kamaráda) se sesunul na podzimním sluncem vyhřátou zem…SPIKE znejistěl,nechápal co se děje, ale cítil,že není cosi v pořádku…nehápal proč  tu,,jeho člověk,, nehybně leží. proč ho jeho ruka nehladí , proč neslyší z jeho úst vlídná slova , na které je zvyklý….přitulil se svým malým tělíčkem k velkému tělu svého pána a tak jak mu velela jeho věrná psí dušička  vyčkával, až se jeho dvounohý přítel opět probudí….. Měli štěstí, a i když byl už večer,našla je na zemi postarší dáma,a ihned zavolala sanitku.Psík ač malý vzrůstem , hrdinně bránil svého pána jak mu velelo jeho velké srdce naplněné láskou a oddaností……vždyt jak on, obyčejný voříšek , mohl vědět, že lidé v těch divných bílých pláštích chtějí jeho milovanému pánovi pomoci…on byl připravený bránit jej a bude-li to třeba, položit za něj i svůj psí život. Záchranáři už chtěli volat odchyt psů aby se mohli dostat k bezvládnému tělu, ale v tom postarší dáma vytáhla z kabele dobrůtku a lákala Spika k sobě. Mluvila na něj a vysvětlovala, že musí záchranáře k pánovi pustit aby se uzdravil a jestli chce, že může zůstat zatím u ní.[/i][/b]
[b][i]Velkýma očima sledoval psík starou paní a něco uvnitř mu říkalo, že ji může věřit….že je stejně hodná a laskavá jako jeho pán….důvěra v ní vzrostla natolik, že se rozhodl tu zvláštní ženu následovat….nejprve se však pohledem plným úzkosti na odjíždějící sanitu rozloučil se svým pánem….aby pak vykročil vstříc neznámu… [/i][/b]
[b][i]Kdyby jen věděl, že paní žije v domku u lesa, sama , jen se svou malou čtyřnohou přítelkyní , kterou kdysi našla co-by vystrašené  štěnátko odloženou u cesty a která je dnes jejím smyslem života….jistě by ji následoval mnohem klidnější……[/i][/b]
[b]Něco mu říkalo,že musí jít,….ale stesk po svém pánovi byl tak zničující…..pomalu a odevzdaně se šoural za starou paní…..stále se ohlížejíc a doufajíc, že se jeho pán zničehonic objeví, pohladí ho po hlavě a řekne-,, ty můj hlupáčku , neboj se , byl to jen sen, jsem s tebou a tak to i zůstane..navždy,,…..pán se však neobjevoval a psík pochopil , že otáčet se nemá smysl…. [/b]
[b]Venku začínal padat mlžný opar a ochladilo se,Spike následoval starou paní po lesní cestě,nevnímal okolí ….lesní zvěř je mlčky po očku sledovala…tahle dvojice nevěděla co je společně čeká…[/b]
[b]Když náhle z mlhy vynořila se malá chaloupka…lemovaná byla celá květinovými záhony a bylo z ní cítit teplo domova ….zde nemůže bydlet nikdo zlý, pomyslel si Spike..[/b][b].Na prahu chaloupky se však zastavil,nedůvěřivě vešel za svojí společnicí dovnitř,….překvapení….vyřítila se jim vstříc  malá čtyřnohá krasavice,která nečekala,že její panička ji přivede kamaráda…. [/b]
Spike se zarazil a pomyslel si….kdopak je asi ta krasavice..?…..při pohledu na ni si byl hned  jistější, že se mu bude u neznámé ženy líbit…

[b][i]Byl raz jeden psík,který miloval svého pána natolik,že by za něj položil život.Pouto mezi nimi bylo opravdu velice silné.Pouhým pohledem do očí svého pána, poznal pejsek jménem SPIKE jeho rozpoložení.Byli naladěni na stejnou vlnovou frekvenci…kdo ty dva znal,věděl,že je nemožné potkat jednoho bez druhého. [/i][/b]
[b][i]Jednoho podzimního večera,kdy slunce již zapadalo za barevné koruny stromů,šel pán se SPIKEM na procházku.Jako vždy,šli tiše,jen tu a tam pohladil muž svého psa pohledem v kterém se odrážel hluboký cit a porozumnění.Procházeli krásnou krajinou,která lahodila oku,když náhle….pocítil muž u srdce palčivou bolest a s nataženou rukou (jako – by hledal pomoc u svého věrného psího kamaráda) se sesunul na podzimním sluncem vyhřátou zem…SPIKE znejistěl,nechápal co se děje, ale cítil,že není cosi v pořádku…nehápal proč  tu,,jeho člověk,, nehybně leží. proč ho jeho ruka nehladí , proč neslyší z jeho úst vlídná slova , na které je zvyklý….přitulil se svým malým tělíčkem k velkému tělu svého pána a tak jak mu velela jeho věrná psí dušička  vyčkával, až se jeho dvounohý přítel opět probudí….. Měli štěstí, a i když byl už večer,našla je na zemi postarší dáma,a ihned zavolala sanitku.Psík ač malý vzrůstem , hrdinně bránil svého pána jak mu velelo jeho velké srdce naplněné láskou a oddaností……vždyt jak on, obyčejný voříšek , mohl vědět, že lidé v těch divných bílých pláštích chtějí jeho milovanému pánovi pomoci…on byl připravený bránit jej a bude-li to třeba, položit za něj i svůj psí život. Záchranáři už chtěli volat odchyt psů aby se mohli dostat k bezvládnému tělu, ale v tom postarší dáma vytáhla z kabele dobrůtku a lákala Spika k sobě. Mluvila na něj a vysvětlovala, že musí záchranáře k pánovi pustit aby se uzdravil a jestli chce, že může zůstat zatím u ní.[/i][/b]
[b][i]Velkýma očima sledoval psík starou paní a něco uvnitř mu říkalo, že ji může věřit….že je stejně hodná a laskavá jako jeho pán….důvěra v ní vzrostla natolik, že se rozhodl tu zvláštní ženu následovat….nejprve se však pohledem plným úzkosti na odjíždějící sanitu rozloučil se svým pánem….aby pak vykročil vstříc neznámu… [/i][/b]
[b][i]Kdyby jen věděl, že paní žije v domku u lesa, sama , jen se svou malou čtyřnohou přítelkyní , kterou kdysi našla co-by vystrašené  štěnátko odloženou u cesty a která je dnes jejím smyslem života….jistě by ji následoval mnohem klidnější……[/i][/b]
[b]Něco mu říkalo,že musí jít,….ale stesk po svém pánovi byl tak zničující…..pomalu a odevzdaně se šoural za starou paní…..stále se ohlížejíc a doufajíc, že se jeho pán zničehonic objeví, pohladí ho po hlavě a řekne-,, ty můj hlupáčku , neboj se , byl to jen sen, jsem s tebou a tak to i zůstane..navždy,,…..pán se však neobjevoval a psík pochopil , že otáčet se nemá smysl…. [/b]
[b]Venku začínal padat mlžný opar a ochladilo se,Spike následoval starou paní po lesní cestě,nevnímal okolí ….lesní zvěř je mlčky po očku sledovala…tahle dvojice nevěděla co je společně čeká…[/b]
[b]Když náhle z mlhy vynořila se malá chaloupka…lemovaná byla celá květinovými záhony a bylo z ní cítit teplo domova ….zde nemůže bydlet nikdo zlý, pomyslel si Spike..[/b][b].Na prahu chaloupky se však zastavil,nedůvěřivě vešel za svojí společnicí dovnitř,….překvapení….vyřítila se jim vstříc  malá čtyřnohá krasavice,která nečekala,že její panička ji přivede kamaráda…. [/b][b]Spike se zarazil a pomyslel si….kdopak je asi ta krasavice..?…..při pohledu na ni si byl hned  jistější, že se mu bude u neznámé ženy líbit…[/b]
[b]Taky se tak stalo, jak čas plynul Spike a jeho malá krásná Loli se stali nejlepšími přáteli , hráli si, jedli, spali , běhali a dělali vše spolu. Stala se z nich nerozlučná dvojka. Jejich paní začínala být ale příliš slabá a velmi rychle stárla….rozhodla se proto zjistit jak je to s psíkovým pánem….netušila , že je již zdráv a marně hledá svého malého kamaráda… [/b]

[b][i]Byl raz jeden psík,který miloval svého pána natolik,že by za něj položil život.Pouto mezi nimi bylo opravdu velice silné.Pouhým pohledem do očí svého pána, poznal pejsek jménem SPIKE jeho rozpoložení.Byli naladěni na stejnou vlnovou frekvenci…kdo ty dva znal,věděl,že je nemožné potkat jednoho bez druhého. [/i][/b]
[b][i]Jednoho podzimního večera,kdy slunce již zapadalo za barevné koruny stromů,šel pán se SPIKEM na procházku.Jako vždy,šli tiše,jen tu a tam pohladil muž svého psa pohledem v kterém se odrážel hluboký cit a porozumnění.Procházeli krásnou krajinou,která lahodila oku,když náhle….pocítil muž u srdce palčivou bolest a s nataženou rukou (jako – by hledal pomoc u svého věrného psího kamaráda) se sesunul na podzimním sluncem vyhřátou zem…SPIKE znejistěl,nechápal co se děje, ale cítil,že není cosi v pořádku…nehápal proč  tu,,jeho člověk,, nehybně leží. proč ho jeho ruka nehladí , proč neslyší z jeho úst vlídná slova , na které je zvyklý….přitulil se svým malým tělíčkem k velkému tělu svého pána a tak jak mu velela jeho věrná psí dušička  vyčkával, až se jeho dvounohý přítel opět probudí….. Měli štěstí, a i když byl už večer,našla je na zemi postarší dáma,a ihned zavolala sanitku.Psík ač malý vzrůstem , hrdinně bránil svého pána jak mu velelo jeho velké srdce naplněné láskou a oddaností……vždyt jak on, obyčejný voříšek , mohl vědět, že lidé v těch divných bílých pláštích chtějí jeho milovanému pánovi pomoci…on byl připravený bránit jej a bude-li to třeba, položit za něj i svůj psí život. Záchranáři už chtěli volat odchyt psů aby se mohli dostat k bezvládnému tělu, ale v tom postarší dáma vytáhla z kabele dobrůtku a lákala Spika k sobě. Mluvila na něj a vysvětlovala, že musí záchranáře k pánovi pustit aby se uzdravil a jestli chce, že může zůstat zatím u ní.[/i][/b]
[b][i]Velkýma očima sledoval psík starou paní a něco uvnitř mu říkalo, že ji může věřit….že je stejně hodná a laskavá jako jeho pán….důvěra v ní vzrostla natolik, že se rozhodl tu zvláštní ženu následovat….nejprve se však pohledem plným úzkosti na odjíždějící sanitu rozloučil se svým pánem….aby pak vykročil vstříc neznámu… [/i][/b]
[b][i]Kdyby jen věděl, že paní žije v domku u lesa, sama , jen se svou malou čtyřnohou přítelkyní , kterou kdysi našla co-by vystrašené  štěnátko odloženou u cesty a která je dnes jejím smyslem života….jistě by ji následoval mnohem klidnější……[/i][/b]
[b]Něco mu říkalo,že musí jít,….ale stesk po svém pánovi byl tak zničující…..pomalu a odevzdaně se šoural za starou paní…..stále se ohlížejíc a doufajíc, že se jeho pán zničehonic objeví, pohladí ho po hlavě a řekne-,, ty můj hlupáčku , neboj se , byl to jen sen, jsem s tebou a tak to i zůstane..navždy,,…..pán se však neobjevoval a psík pochopil , že otáčet se nemá smysl…. [/b]
[b]Venku začínal padat mlžný opar a ochladilo se,Spike následoval starou paní po lesní cestě,nevnímal okolí ….lesní zvěř je mlčky po očku sledovala…tahle dvojice nevěděla co je společně čeká…[/b]
[b]Když náhle z mlhy vynořila se malá chaloupka…lemovaná byla celá květinovými záhony a bylo z ní cítit teplo domova ….zde nemůže bydlet nikdo zlý, pomyslel si Spike..[/b][b].Na prahu chaloupky se však zastavil,nedůvěřivě vešel za svojí společnicí dovnitř,….překvapení….vyřítila se jim vstříc  malá čtyřnohá krasavice,která nečekala,že její panička ji přivede kamaráda…. [/b][b]Spike se zarazil a pomyslel si….kdopak je asi ta krasavice..?…..při pohledu na ni si byl hned  jistější, že se mu bude u neznámé ženy líbit…[/b]
[b]Taky se tak stalo, jak čas plynul Spike a jeho malá krásná Loli se stali nejlepšími přáteli , hráli si, jedli, spali , běhali a dělali vše spolu. Stala se z nich nerozlučná dvojka. Jejich paní začínala být ale příliš slabá a velmi rychle stárla….rozhodla se proto zjistit jak je to s psíkovým pánem….netušila , že je již zdráv a marně hledá svého malého kamaráda…Cestou do vesnice náhodou našla utrápený inzerát….[/b]
[b] Přesto, že ji milý psík přirostl k srdci , na nic nečekala a milého muže vyhledala…. radost a slzy v jeho očích , které spatřila, když mužíkovi o psíkovi řekla, ji jen utvrdili, že její rozhodnutí bylo správné…ráda přijala pozvání na procházku podél řeky , ukončenou kávou v blízké cukrárně…její tváře se červenali , když přijímala díky a komplimenty od toho štastného muže… [/b]