Re:Re:Re:Kdyz se rvou pejsci – co delat? – Piste sve postrehy

Známe taky samce dalmatina a funguje naprosto v pohodě mezi jinými psisky. Bez dalšího se zvládne i podřídit a to rozhodně není výjimka, bez problému se naučil chování mezi jinými psy, velké malé neřeší a to je to dokonce nalezenec, takže s ním majitelka musela velmi svědomitě pracovat. Také jí zprvu pes vyvolával konflikty a čím více ho korigovala na vodítku a izolovala od jiných psů, nenechala psisko dořešit si “své záležitosti”, tím víc si pes zvykl “vyhrávat”. Měl totiž možnost kontaktu jen s těmi, co se mu podřídí a jsou “v pohodě”, aby je mohla po dohodě s jiným majitelem “odepnout”.. Dominance není rozhodně otázka plemene dalmatin, takový výklad povahy bys asi ve standardu plemene nenašla 😉 Mít “vyčkávacího” psa, to nevím co si před tím představit.. Psa, který od druhého čeká signál podřízení a do té doby udržuje oční kontakt, tělo celé napnuté? Proč asi? Protože mu někdy selhal konejšivý signál když se chtěl podřídit, teď si už nevěří, nedokáže si představit, že když bude “pod”, tak ho ten druhý nesežere a tak raději trne hrůzou odkud zas co přiletí a volí raději hned obranu. De facto každý pes je svým způsobem “vyčkávací”, všichni vyhodnocují co je ten druhý zač. Ale jen dostatek zkušenností psa ujistí, že je zbytečné mít předem strach. Psa, kterému selhala komunikace a byl v převaze napaden, je nutné znovu a znovu nastavovat do cesty situace s co největším množstvím pohodových psů. Někdo chodí do malých skupinek na cvičák, jiný se domluví s kamarády – psiska dostanou náhubky a “hrajte si”. Nechat psa znovu se “dosocializovat” mezi svými, opět ho ujistit, že je mezi jinými psisky v bezpečí a nic mu nehrozí, nad to není. To, že pes naskočí na jiného nemusí vždy být rvačka na život a na smrt.. Na Buddyho také sem tam v parku dorazí nějaký ten samec, když spolu něco cvičíme nejsem z toho zrovna nadšená, ale co už. Psa pustím, jdu do pryč, když si nerozumí a naskočí na sebe, udělají kotrmelec, kolikrát mu cizí pesan visí na krku, Buddy zamrzne, sklopí uši a dává signál, že o rvačku nestojí.. Druhý pesan se povětšinou po chvíli bručení spokojí s výsledkem a oba kolem sebe ještě obkrouží, jako že – dej si bacha kámo a jdou si oba dál po svém, občas jeden či druhý ještě něco “hrkne” co ten druhý považuje “nad limit” a tak se pomuchlají znovu.. Sem tam řešíme natržené ušisko, někdy drápanec, ale žádné tržné rány.. Pokud bych do takového šrumce zasáhla, odnese si Buddy jen vzpomínku na to, že ať udělá cokoliv, může klidně provokovat okolí, bude stále vítěz. Pokud jakýkoliv nevyřešený spor, negativní prožitek, nedostatek zkušeností nevytěsníte hojně tím pozitivním, budete si po dalších xy let komplikovat život sledováním okolí, aby v něm nááhodou nebyl cizí pes, a stále budete očekávat jen to nejhorší.. V mém okolí bydlí paní s koliákem.. a ta už z dálky volá – “fena nebo pes”? nechci dopadnout stejně..