Stojíme na startu a chystáme se vyběhnout.
L: „Bell, HEJ, Bell, zapni si příjem“ Ježíšimarja, to zase bude horror, ten pes mě vůbec nevnímá.
B: „Pusť mě, pusť mě, chci běžet, hneeeeeeed“ Panebeože, jak já se těším, už tak dlouho jsem neběžela. Doufám, že to zase za třetí překážkou nezabalí.
L: „Bello sedni“ Jestli se naštvu tak jdeš domů.
B: „No prosím, už je to tady. Nekecej pořád a pojď už, já chci běžet….“
Rozhodčí mává start. Tak tedy pánbůh s námi a zlé pryč. Snad to přežijeme.
L: „Sedni“
B: :Pusť mě“
L: „Sedni“
B: „Pusť mě, chci běžet“
L: „Sedni na tu prdel“
B: „Nekecej a uhni, nevidím na překážku“
Obě zvyšujeme hlas a přidáváme na razanci. Donutím ji zůstat na místě a snažím se udělat si co největší náskok. Couvám k druhé překážce a oběma rukama gestikuluju „ZŮSTAŇ“. Modlím se, aby ten šedý pošuk skutečně zůstal. Marně.
B: „No dyť čekám, hoď sebou. Chci běžet. Ježíšikriste, co se tak couráš. Lidi vidíte to jak zdržuje? Vždyť nás diskvalifikují. Já na to nemám nervy. Prostě běžím“
L: „Zůstaň“. Kruci, já ji tam snad přilepím vteřinovým lepidlem. „Ke měěěěě, hop“
B: „Neřvi, slyším. Radši pořádně ukazuj“
L: „Běž, tunel, tunel“
B: „Kam mám jít, povídám ti ukazuj a neřvi na mě“
L: „TUNEL, TUNEL“
B: „Sakra, který tunel, ukážeš mi ho, nebo ne“
L: „ Jdi do toho tunelu, nebo tě přerazím“
B: „ Jo, tys myslela tenhle tunel, jak před ním stojím? A proč to neřekneš hned? „
Mám pocit, že se z toho psa fakt zblázním. Vzápětí Bella vykoukne ze stejné díry tunelu, do které vběhla.
B: : Jsem se jenom chtěla zeptat jestli jsi fakt myslela tenhle tunel. Kdyby to náhodou bylo špatně, aby to zase nebylo na mě. Takže tenhle tunel, jo?
L: „JDI TEN TUNEL“
B: „ Aby ses nepoto…, dyť už jdu…“
L: Do háje, tu rovinku prostě neuběhnu včas „ vpřed hop, vpřed hop, vpřéééééééééd“
B: „Kde se flákáš, sama tam nejdu, skočím něco blbě a bude to zase na mě“
L: „Vpřed hoooop“
B: „Dělej, dělej, dělej, neflákej se“ Lidi, vidíte to, jak se courá. Pak máme něco vyhrát.
L:“Lávka. Pomalu. Čekej.“
B: „Máš piškot? Ukaž.“
L: „Čeeeeeekeeeeeej“
B:“Máš ten piškot, nebo ne?“ Jasně, že ho nemá, zase mi kecá a myslí, že tu kvůli ní budu trčet.
Rozhodčí mává skočenou sestupku. Začínám propadat depresi. Před námi je houpačka a Bell se k ní blíží nebezpečně rychle.
L: „ Bello, pomalu“
B: Hele, kladina, zase bude řvát abych šlápla na to červený „ neřvi na mě a makej“
L: „stůj“
B: „to akorát“
Bella se odráží z vrcholu houpačky a letí až k další překážce.
B: „Jupííííí, tohle prostě miluju“
L: „ Čekeeeej“ Já ji vlastně ani zabíjet nemusím, ona to dokáže sama. Jak dlouho to ty klouby můžou vydržet? „Ke mně, kruh“
B: „Vidím cíl, dělej, dělej, makej“
L: Vidím cíl, konečně to budeme mít za sebou. „vpřed hop, vpřed hop“
B: „Dokázali jsme to, huráááá. Nakonec to s tebou není tak beznadějný, kdybys pořádně mákla tak to půjde“
L: Lapu po dechu a koukám, kde jsem ztratila plíce. „To je hodná Bell, šikovná byla“ Ještě tak naučit se vysílačky, zony, houpačku a stopatnáct dalších věcí a bude to mít možná smysl…. Pomalu se potácím ven z parkuru a Bella se řítí k pánečkovi pro pochvalu. V uších mi zní slova chovatele, se kterými mi Bellu prodával…. „šikovná, temperamentní, odvážná, nebojácná….“ O bóže, jak jsem mohla být tak blbá. Začínám toužit zase po lehce ovladatelné šeltii…
