Dojeli jsme do Turnova a městem jsme se měli dostat k hospůdce, kde čekala Lucka s Bellou. Tak nás čekali 2,5 km převážně do kopce. Dorazili jsme, představili se. Nečekala jen Lucka, ale i Lucčina kamarádka Martina – její feneček bohužel hárala (dobrmanka Týna). Došli jsme si na wc a mohli vyrazit. Hned jsme šli do kopce a u dřevěných podobizen jsme udělali společnou fotku:) Když jsme dorazili na kopec, čekala nás vyhlídka Hlavatice, Artuš musel jít nahoru, i když nesnáší kostičkované schody…
Cesta celou dobu vedla z kopce do kopce (i když mě to připadalo spíše cesta JEN do kopce), nebyla zima ani horko, jen vždy po každém vyšlápnutí kopečku jsem měla pocit, že hořím… Po Hlavatici jsme dorazili na Valdštejn, vyfotili jsme pesany, představující sošky a šli dále. Následoval Kopicův statek (konec 18. a první polovina 19. století), tam jsme obdivovali mezi skalami ryté obrazy naší historie, udělala jsem několik fotek, Artuš musel vše prozkoumat a tak jsem nejednou měla strach, že mi někam zapadne, nebo si něco udělá, ale jak jsem zjistila, i když kolikrát vypadal jako sebevrah, který chce skočit ze skály, je moc opatrný a pozorný… Stále lítal sem tam, takže se stalo, že jsem ho pěknou chvilku neviděla, ale jakmile jsem zapískala, tak vždy odněkud vyskočil a přiběhl. Vypadal velice spokojeně. Jen škoda, že nebyla možnost pořádně se vykoupat (samozřejmě jen pesani), bylo na Artíkovi a i Belle vidět, že by voda přišla vhod a tak jsem alespon jednou Artuše přiměla zchladit se v kaluži. Naštěstí jsme všichni měli zásobu vody pro pesany a tak nestrádali.
Capkali jsme mezi úzkými skalami směrem k Adamovu loži, kde přespával Bajaja. Vedle lože na skála byla připevněná destička, která oznamovala, že zde tragicky zemřel chlapeček Tomáš Kadeřábek (1975-1985). Cesta mezi skalami byla příjemná… chlad a jemný písek pod nožkami. Vyšli jsme mezi rychlým občerstvením, zašli jsme kolem hotelu na zámek Hrubá skála a na další vyhlídku odkud byly vidět i Trosky. Zašli jsme k občerstvení, dojedla jsem bagetu, Lukáš si objednal klobasku a hranolky a holky langoše či co:)
Potom jsme pokračovali dále. Kolem občerstvení jsme zamířili směr lesík. Míjeli jsme další vyhlídku – Prachovnu. Nechtělo se mi nahoru, a tak jsem se ptala, jestli pokračujeme nebo jdeme na vyhlídku. Bylo mi řečeno, že ne, ale nakonec ano:D a tak jsem zašla ze silnice do lesíka a čkala než Lukáš, Marťa a Lucka vyšlápnou schody, udělají pár fotek a sejdou dolů. Artík byl nervozní a hledal ostatní ale po chvíli se dočkal:)
Nastalo dilema a my nevěděli jestli se vydat zpátky nebo si trasu prodloužit o pár kilometrů a dojít na Trosky. Nakonec jsme byli pro, že se vrátíme.
Na další vyhlídce jsme si odpočinuli. S Artíkem jsme na zemi objevili cosi se vrtícího. Nejspíše to byl slepíš a tak jsme ho obešli a šlapali dál. Prošli jsme kolem symbolického hřbitova horolezců a museli po schodech mezi skalami. Vyfotila jsem Josefův pramen, Artík se z něj napil, potom jsme prošli kolem sedícího dědy – dřevěného, a dozvěděla jsem se, že ve vodě plave cosi podobného bleše, což nám říká, že voda je čistá a pitná. Artuš si u dědy lehl a chladil se, chvilku protestoval proti tomu, že chceme pokračovat…
Vyšlápli jsme po šílených schodech nahoru, vyfotili se u skal a mohli zpátky dolů po kostičkovaných schodech, Artíka jsem přidržovala, Lukáš vzal holky do náruče a Belinka šlapala po svých…
Čekal na nás zabijácký výšlap po schodech. Nasadili jsme s Artíkem rychlejší tempo, aby to bylo za námi a během pár minut jsme byli nahoře, Artuš se svalil na skalce, všechno očuchal, dostal vodu a já měla pocit, že mi hoří hlava:) Lukáš se s Nikuší a Ebuší svalil na skále a pozoroval okolí. Lucka se s Belkou usadila a taky vytáhla vodu. A Marťa neměla potřebu sedět a tak čekala až vyrazíme.
Následovala klidná cesta přes Janovu vyhlídku. V lese jsme viděli krásného koně na projížďce a už si to zamířili zpátky k hospůdce…
U hospůdky jsme se rozloučili s holkama a Bellou a museli přidat do kroku, protože vlak jezdil po 2 hodinách… Zbývalo nám 22minut na 2,5 km, začínala jsem být nervní, ale vše se zvládlo a na nádraží nám zbývalo 7 minut do příjezdu vlaku, a tak Lukáš skočil pro dvě coca coly na schlazení. Pesani se ve vlaku složili, každý na jiné straně. Měli jsme dobrého průvodčího, který nás po nějaké době požádal, abychom se přesunuli nahoru kvůli lidem s koly, a tak jsme se usadili. Zase si musela rýpnout alespon paní…
