Zpověď týraného chrta jménem Lola

by

Haf haf, jmenuji se Lola a chtěla bych vás provést mým životem. Moji rodiče byli „dostiháci“ a celkem se oběma dařilo. Můj pán mě hýčkal, abych byl ten nejlepší. Při tréninku se mi vždy dařilo, každý den jsem trhal své vlastní rekordy.

Jednoho dne však přišel můj první závod. Můj páníček mi šeptal do ouška, že je to můj první závod a tak si nejdříve na trať musím zvyknout. Tři… Dva… Jedna… Start!! Všichni jsme běželi rychlostí blesku. Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla a pak jsem zabrala, (jako při tréninku) a dostala se do vedení. Najednou mi to podklouzlo a já spadla, nějak jsem si neuvědomila, že musím v zatáčkách běžet opatrněji. A to už mě celkem dost pejsků předběhlo, nedoběhla jsem sice poslední ale předposlední.

Po závodu si pro mě přišel můj pán a řekl pěkný závod, ale nezapomeň, že vzatáčkách musíš běhat pomalejším tempem. Alespoň jsis zvykla na dráhu. Šáhl do kapsy a dal mi pamlsek. Večer jsme se spolu, jako vždy, mazlili a já pak usnula jako malé štěně.

O týden později jsme jeli na další závod. Tam jsem skončila jako druhá. Můj pániček byl na mě tak pyšný. To jsem byla snad nejšťastnější pejsek na světě. O dva týdny později se běžel další závod, jenže tam jsem byla poslední a další tři závody taky. 

Mého pánička to naštvalo a tak si řekl, že jsem ten nejhorší chrt na světě a zbil mě. Další závody už jsem neběžela, byla jsem přivázaná na krátkém vodítku, že jsem si nemohla ani lehnout. Jídlo jsem dostávala jednou týdně a vodu ob den. Byla jsem takhle přivázaná asi 2 měsíce, už jsem na svém těle cítila, že už slábnu a asi odejdu tam, kde si mě budou vážit.

Jenže jednoho dne slyším, jak někdo zvoní na branku a někdo přelézá s brekem plot. 

Byla to nějaká dívčina, druhá byla u branky a chtěla s mým pánem jakože udělat rozhovor o trénování chrtů. 

Ta dívčina, která byla u mě, mi nasadila nějaký obojek, připla mě na vodítko a utíkala, i když viděla jak špatně se mi chodí. Nutila mě utíkat a když jsme byli v lese, klekla si ke mně, pohladila mě po hlavě a řekla: „už je to dobré.“

Pak vytáhla nějaký batoh, který byl za stromem, a tři velké psí konzervy. Pak i misku, ty konzervy mi vysypala do té misky a já je všechny snědla. Dokonce už jsem měla sílu jí olíznout a zavrtět ocáskem, poté jsme šli asi dvě minuty a zastavili se u potoka, tam jsem se napila. Přibližně po pěti minutách se k nám připojila druhá dívka, klekla si ke mně, pohladila mě a řekla: „ahoj Lolo, už ti bude líp.“ Potom mě dovedli do velikého domu s velkou, moc velkou zahradou. Byla jsem šťastná jako nikdy. 

Dnes jsem matkou tří štěňat, která nebudou běhat dostihy, aby je nepotkalo to, co mě. 

Nyní jsem tím nejlepší domácím mazlíčkem a jsem šťastná.

 

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště