Byl jeden psík, který miloval svého pána natolik, že by za něj položil život. Pouto mezi nimi bylo opravdu velice silné. Pouhým pohledem do očí svého pána, poznal pejsek jménem Spike jeho rozpoložení. Byli naladěni na stejnou vlnovou frekvenci… kdo ty dva znal, věděl, že je nemožné potkat jednoho bez druhého.
Jednoho podzimního večera, kdy slunce již zapadalo za barevné koruny stromů, šel pán se Spikem na procházku. Jako vždy, šli tiše, jen tu a tam pohladil muž svého psa pohledem, ve kterém se odrážel hluboký cit a porozumnění. Procházeli krásnou krajinou, která lahodila oku, když náhle… pocítil muž u srdce palčivou bolest a s nataženou rukou (jako – by hledal pomoc u svého věrného psího kamaráda), se sesunul na podzimním sluncem vyhřátou zem. Spike znejistěl, nechápal co se děje, ale cítil, že není cosi v pořádku. Nehápal proč tu “jeho člověk”, nehybně leží. Proč ho jeho ruka nehladí, proč neslyší z jeho úst vlídná slova, na které je zvyklý. Přitulil se svým malým tělíčkem k velkému tělu svého pána a tak jak mu velela jeho věrná psí dušička vyčkával, až se jeho dvounohý přítel opět probudí. Měli štěstí a i když byl už večer, našla je na zemi postarší dáma a ihned zavolala sanitku. Psík, ač malý vzrůstem, hrdinně bránil svého pána, jak mu velelo jeho velké srdce naplněné láskou a oddaností. Vždyt jak on, obyčejný voříšek, mohl vědět, že lidé v těch divných bílých pláštích chtějí jeho milovanému pánovi pomoci. On byl připravený bránit jej a bude-li to třeba, položit za něj i svůj psí život. Záchranáři už chtěli volat odchyt psů, aby se mohli dostat k bezvládnému tělu, ale v tom postarší dáma vytáhla z kabele dobrůtku a lákala Spika k sobě. Mluvila na něj a vysvětlovala, že musí záchranáře k pánovi pustit, aby se uzdravil a jestli chce, že může zůstat zatím u ní.
Velkýma očima sledoval psík starou paní a něco uvnitř mu říkalo, že ji může věřit, že je stejně hodná a laskavá jako jeho pán. Důvěra v ní vzrostla natolik, že se rozhodl tu zvláštní ženu následovat. Nejprve se však pohledem plným úzkosti na odjíždějící sanitu rozloučil se svým pánem, aby pak vykročil vstříc neznámu.
Kdyby jen věděl, že paní žije v domku u lesa, sama, jen se svou malou čtyřnohou přítelkyní, kterou kdysi našla co-by vystrašené štěnátko odloženou u cesty a která je dnes jejím smyslem života, jistě by ji následoval mnohem klidnější.
Něco mu říkalo,že musí jít, ale stesk po svém pánovi byl tak zničující … pomalu a odevzdaně se šoural za starou paní … stále se ohlížejíc a doufajíc, že se jeho pán zničehonic objeví, pohladí ho po hlavě a řekne ,,ty můj hlupáčku, neboj se, byl to jen sen, jsem s tebou a tak to i zůstane, navždy. Pán se však neobjevoval a psík pochopil, že otáčet se nemá smysl.
Venku začínal padat mlžný opar a ochladilo se. Spike následoval starou paní po lesní cestě, nevnímal okolí … Lesní zvěř jen mlčky po očku sledovala. Tahle dvojice nevěděla, co je společně čeká…
Když náhle z mlhy se vynořila malá chaloupka. Lemovaná byla celá květinovými záhony a bylo z ní cítit teplo domova. Zde nemůže bydlet nikdo zlý, pomyslel si Spike. Na prahu chaloupky se však zastavil, nedůvěřivě vešel za svojí společnicí dovnitř, překvapení. Vyřítila se jim vstříc malá čtyřnohá krasavice, která nečekala, že její panička ji přivede kamaráda. Spike se zarazil a pomyslel si, kdopak je asi ta krasavice? Při pohledu na ni si byl hned jistější, že se mu bude u neznámé ženy líbit.
Taky se tak stalo, jak čas plynul Spike a jeho malá krásná Loli se stali nejlepšími přáteli, hráli si, jedli, spali, běhali a dělali vše spolu. Stala se z nich nerozlučná dvojka. Jejich paní začínala být, ale příliš slabá a velmi rychle stárla … Rozhodla se proto zjistit, jak je to s psíkovým pánem. Netušila, že je již zdráv a marně hledá svého malého kamaráda. Cestou do vesnice náhodou našla utrápený inzerát.
Přesto, že ji milý psík přirostl k srdci, na nic nečekala a milého muže vyhledala Radost a slzy v jeho očích, které spatřila, když mužíkovi o psíkovi řekla, ji jen utvrdili, že její rozhodnutí bylo správné. Ráda přijala pozvání na procházku podél řeky, ukončenou kávou v blízké cukrárně. Její tváře se červenali, když přijímala díky a komplimenty od toho štastného muže.
Začali si být velice sympatičtí, jejich vzájemná náklonnost se prohlubovala z minuty na minutu. Oba žili moc dlouho sami, pouze se svými čtyřnohými přáteli. Jejich vzájemné povídání bylo oběma velice příjemné.
Než se nadáli, byl tu večer a s ním nejvyšší čas vypravit se do chaloupky za oběma psíky. Celou cestu si oba povídali, jako-by se znali celý život. Jejich vzájemná souhra byla až zarážející. Slunce již zacházelo za vršky statných borovic, když se před milou dvojicí konečně objevila chaloupka. Na jejím zápraží se v posledních paprscích vyhříval Spike a Lola.
Zatímco Lola zvedla pouze svou hlavu a pozorovala koho, že si to její paní vede na návštěvu. Spike nevěřil svým očím. Cítil, že mu srdíčko buší v jeho malém tělíčku jako o život, ač by se rád rozběhnul, stál jako přikovaný. Když však dvojice přišla blíže a Spike se ujistil, že to není sen, rozběhl se a skočil svému milovanému pánovi přímo do náručí. Svým drsným jazýčkem mu slízal jeho slzy. Byl to velice dojímavý pohled na tu štastnou dvojici. Stará paní s Lolou jen přihlíželi, nechtěli narušit tuto vzácnou chvilku absolutní souhry dvou znovu nalezených duší.
Měsíc podkresloval dojemné shledání starých přátel svým svitem, i vítr se utišil jako-by si i on uvědomoval, důležitost této chvíle. Kdoví, jak dlouho by vítání probíhalo, kdyby ho nepřerušila malá Lola, která svým čumáčkem jemně dloubala do Spaika a naznačovala mu tak, že i ona se chce seznámit s jeho pánem. Spike se podíval na Lolu a náhle si uvědomil, že se vlastně neznají. Ale měl pocit, že kdyby se teď odpoutal od svého páníčka, tak to bude zase na dlouhou dobu, nechtěl se z jeho náruče ani pohnout.
Stará paní vytušila, co se asi honí malou hlavičkou Spikeho a pozvala proto muže dál do domu a řekla mu, “jen zůstaňte, jak jen dlouho chcete. Je zde dost místa, hlady neumřeme a práce se kolem domku vždy najde”. Sama se v duchu podivila nad svou nabídkou, vždyt muže znala pouhý den. Srdce ji však říkalo, že se rozhodla správně.
Její intuice nikdy nezklamala a mnohokrát jí pomohla v rozhodování. A u někoho, kdo má takový obdivuhodný vztah se svým čtyřnohým kamarádem, přece nemůže být něco zlého. Vsadila tedy na to a nemýlila se. Den po dni pomalu plynul a muž stále setrvával v chaloupce. Však tu pro něj bylo práce dost. Za odměnu ho čekal výborný oběd a hlavně plný pekáč buchet, které pro něj žena pekla s láskou. Ty tam byli její zdravotní problémy, přítomností těch dvou jakoby pookřála. Diagnoza, její předešlé sešlosti, byla jasná – chybělo jí přátelství a láska a tu si teď užívala do sytosti. Každý den se s mužem a pejsky vydali na dlouhou procházku, večer muž zatopil v krbu a povídali si spolu při sklence dobrého vína až dlouho do noci, zatímco Spike a Lola se jim spokojeně choulili u nohou.
Ovšem jednoho rána Spike vycítil, že je něco v nepořádku. Blížil se čas vánoc. Chaloupka byla provoněná směsicí krásných vůní a atmosféra přímo nabízela klid a pohodu. Ale Spike se nemýlil. Cítil divné vzrušení. Jeho lidičky plánovali v tento pohádkový čas něco nádherného a pro oba něco, tak posvátného. Mužík se na půl dne vydal do města a když se vrátil, tvářil se tuze tajemně, oblékl si sváteční oblek, vzal ženu za její vrásčitou ruku a s velkou kyticí ve své druhé ruce před ní poklekl se slovy, “milá Andulko, život nám utíká příliš rychle, než jsem tě poznal mým jediným důvodem žít byl Spike, příliš často jsem myslel na svou smrt a neměl z ní strach, ale nyní, s tebou jsem našel pravý smysl života, mám opět chut žít a hrozně rád bych zbytek svého života spojil s tím tvým. Řekni prosím, že to cítíš stejně a uděláš ze mě nejšťastnějšího muže pod sluncem”. Poté vstal, dal ženě kytici a dlouze ji políbil. Již v odezvě polibku jasně vycítil její odpověd. “Ano” zašeptala pak žena a oba tam ještě dlouho stáli v těsném obětí.
Hned následující den zajeli spolu do města, aby domluvily vše nezbytné. Oba měli tváře rozpálené vzrušením a láska z nich zářila na všechny strany. Spokojení se vrátili domů, ale čím více se blížili k chaloupce, tím více je znepokojovali podivné zvuky, které se z chaloupky ozývaly. Pomalu sáhl muž na kliku a tiše otevřel dveře. To co oba uviděli je nesmírně překvapilo. V psím pelíšku ležela Lola a u ní se batolilo sedm nádherných psích miminek. Spike chodil pyšně kolem a čekal až mu Lola dovolí očuchat si své potomky. “Tak a nyní je naše štěstí dokonalé”, promluvila jako první žena a ještě více se přitiskla ke svému muži.
Ptáte se jak příběh dopadl? Když půjdete někdy tiše lesem a narazíte na chaloupku, z které již na dálku vyzařuje štěstí, až uvidíte kolem pobíhat pyšné rodiče a jejich sedm psích ratolestí, pak vězte, že její obyvatelé žijí štastně a spokojeně, dalece všech zbytečných starostí, kterých si my, kteří stále někám spěcháme nadělujeme zbytečně mnoho. Zastavte se v chaloupce na kus řeči, vypijte si sklenku dobrého vína a zapomeňte, alespoň na chvíli, na všechny problémy. Já svou chaloupku vyhlížím na každé procházce lesem, spolu se svými, psími kamarády a věřím, že ji jednou také najdu.
