Psí duše psa Amira

0
52

Pláču … plačem, když jsem si přečetla tento příběh. Proč je tolik lidí, kteří ubližují zvířatům a dělají to dokonce z radostí?!! TAKÝMYTO LIDMI opovrhuje, opovŕhala jsem a vždy budu. Nepřeji jim nic jiného jen pomalou a bolestivou smrt. 

AMIR


Sedím a poslušně čekám.
Vždy jsem poslušný, protože miluji svůj domov a lidi, se kterými žiji.
Dnes se mi z teplé peřinky nechtělo velmi vstávat.
Počasí sychravé, podzimní ak tomu ještě studený vítr, který nemám rád.
Ale, potěšil jsem se startování motoru.
Velmi rád se vozím v autě.
Chmurné myšlenky mě obešli a celkem rád jsem se usadil na mé oblíbené místečko.
Podriemkávam v teploučku, občas se pomrvím a …. jaksi dlouho cestujeme bez přestávky.
“No konečně, zastavili jsme”. Dveře, kde sedím, se otevřou.
Do náruče mě bere můj pán, kterého miluji a usadí mě na zem.
“Zde čekej”, vysloví slova, která důvěrně znám a vždy je respektuji.
Zabouchnutí dveří, nastartování motoru a. .. zůstal jsem sám.
Bojím se pohnout, velmi se bojím hukotu aut, které běží kolem mě ..
Trasiem se od strachu, ale už i od zimy. Nožičky mi zdreveneli av uších mi Zuni rachot aut.
Skřípot brzd.
A neznámé ruky člověka mě berou do náruče. Vůbec se nebráním.
V autě je teploučko, zkřehlé nožičky se snažím vyrovnat, jde to těžko.
Tak se stočím do klubíčka, neznámý mě přikryje dekou a ….. snad ma ti dobří lidé dovezou do mého domova.
Ale ….. místnost, kde jsme se dostali přece dobře znám.
Znám její vůni, poznám cinkot instrumentů, poznám i jemné ruce, které mě vždy pohladili před píchnutím injekce.
No teď to nebyla injekce, teď do byl dlouhý rozhovor mezi mými zachránce a veterinářem.
Nyní, se moji zachránci dozvěděli krutou pravdu.
Že jsem starší, že jsem oslepl, že vůbec nevidím. A znovu cesta autem. “Snad už opravdu mě domů vezou ….”
No, není to můj domov. Je to hluk, vlastně je to štěkot množství mých kamarádů.
Je to útulek.
Laskavé ruce mě berou do náruče, teplé dlaně hledí mou ubolenú hlávku a milý hlas mi oznamuje:
“Ty můj zlatý, ty se budeš volat Amir a budeš bydlet v unimobunka se svými kamarády”.
Najednou se prestávam cítit sám, prestávam se třást a bát o svůj život. Začínám se učit žít v útulku.
Místnost, v níž se ocitám není velká. Spolu se mnou zde žijí další pejsci a kočičky, kteří mě bez problémů přijali mezi sebe. Dostal jsem novou teplou deku, na které se mi dobře spí a kterou svou hlavičkou vždy upravujem.
Horší je to s mou orientací. Ale hlas mé ošetřovatelky mě vždy navede na to správné místo a upozorní na překážky.
Z UNIMOBUNKY na dvůr jsou čtyři schůdky, ale i ty zvládám. “Raz, dva, tři, čtyři” a pak zatlieskanie. A já vím, že jsem již na zemi.
Milé, krásné dny prožívám na útulku.

Velmi rád spát s malými koťatům a štěňátky. Jejich bojácnost, jejich přítulnost mi je tak blízká. Jsem tu šťastný, mám všechno, co si mohu přát. No hlavně mám tu laskavých lidí, kteří jsou celé dny se mnou a učí mě, ačkoliv jsem úplně slepý, důkladně poznat to bezpečné okolí, ve kterém žiji. Vím, že mi už nikdy nehrozí nebezpečí, ale …… začínám pociťovat únavu. Nevím, co se se mnou děje.
Začíná mi vypadávat srst, nechutná mi jíst, v noci špatně spát.
Moje tělíčko postupně chřadne. Jsem den ode dne slabší.
Ani okamžitá veterinární, nákladná léčba nepomáhá.
Nevládzem dále, jsem starý. V noci mám bolesti a přestože moje chůva ve svém náručí se mi snaží jejich zmírnit, trápim i ji.
Pokud bych věděl mluvit, tak je poprosím: “Vím, že mě máte rádi, proto prosím, dovolte mi odejít”.
Ještě pár dní nadějí mých zachránců, že se to přece jen zlepší, ještě naději ……. no známá to vůně a cinkot instrumentů a ty najláskavejšie ruce na světě, které mě silně-silně drží a ty pravé slzičky lásky, které na mě padají, když život pomalu ze mě uniká.
Prosím, neplačte.
Prožil jsem u vás rok štěstí.
Všem vám děkuji