Pozor, Bella na trati

Stojíme na startu a chystáme se vyběhnout.

 L: „Bell, HEJ, Bell, zapni si příjem“ Ježíšimarja, to zase bude horror, ten pes mě vůbec nevnímá.

 B: „Pusť mě, pusť mě, chci běžet, hneeeeeeed“ Panebeože, jak já se těším, už tak dlouho jsem neběžela. Doufám, že to zase za třetí překážkou nezabalí.

 L: „Bello sedni“ Jestli se naštvu tak jdeš domů.

 B: „No prosím, už je to tady. Nekecej pořád a pojď už, já chci běžet….“

 Rozhodčí mává start. Tak tedy pánbůh s námi a zlé pryč. Snad to přežijeme.

 L: „Sedni“

 B: :Pusť mě“

 L: „Sedni“

 B: „Pusť mě, chci běžet“

 L: „Sedni na tu prdel“

 B: „Nekecej a uhni, nevidím na překážku“

 Obě zvyšujeme hlas a přidáváme na razanci. Donutím ji zůstat na místě a snažím se udělat si co největší náskok. Couvám k druhé překážce a oběma rukama gestikuluju „ZŮSTAŇ“. Modlím se, aby ten šedý pošuk skutečně zůstal. Marně.

 B: „No dyť čekám, hoď sebou. Chci běžet. Ježíšikriste, co se tak couráš. Lidi vidíte to jak zdržuje?  Vždyť nás diskvalifikují. Já na to nemám nervy. Prostě běžím“

 L: „Zůstaň“.  Kruci, já ji tam snad přilepím vteřinovým lepidlem. „Ke měěěěě, hop“

 B: „Neřvi, slyším. Radši pořádně ukazuj“

 L: „Běž, tunel, tunel“

 B: „Kam mám jít, povídám ti ukazuj a neřvi na mě“

 L: „TUNEL, TUNEL“

 B: „Sakra, který tunel, ukážeš mi ho, nebo ne“

 L: „ Jdi do toho tunelu, nebo tě přerazím“

  B: „ Jo, tys myslela tenhle tunel, jak před ním stojím? A proč to neřekneš hned? „

 Mám pocit, že se z toho psa fakt zblázním. Vzápětí Bella vykoukne ze stejné díry tunelu, do které vběhla.

 B: : Jsem se jenom chtěla zeptat jestli jsi fakt myslela tenhle tunel. Kdyby to náhodou bylo špatně, aby to zase nebylo na mě. Takže tenhle tunel, jo?

 L: „JDI TEN TUNEL“

 B: „ Aby ses nepoto…, dyť už jdu…“

L: Do háje, tu rovinku prostě neuběhnu včas „ vpřed hop, vpřed hop, vpřéééééééééd“

B: „Kde se flákáš, sama tam nejdu, skočím něco blbě a bude to zase na mě“

L: „Vpřed hoooop“

B: „Dělej, dělej, dělej, neflákej se“ Lidi, vidíte to, jak se courá. Pak máme něco vyhrát.

L:“Lávka. Pomalu. Čekej.“

B: „Máš piškot? Ukaž.“

L: „Čeeeeeekeeeeeej“

B:“Máš ten piškot, nebo ne?“ Jasně, že ho nemá, zase mi kecá a myslí, že tu kvůli ní budu trčet.

Rozhodčí mává skočenou sestupku. Začínám propadat depresi. Před námi je houpačka a Bell se k ní blíží nebezpečně rychle.

L: „ Bello, pomalu“

B:  Hele, kladina, zase bude řvát abych šlápla na to červený „ neřvi na mě a makej“

L: „stůj“

B: „to akorát“

Bella se odráží z vrcholu houpačky a letí až k další překážce.

B: „Jupííííí, tohle prostě miluju“

L: „ Čekeeeej“ Já ji vlastně ani zabíjet nemusím, ona to dokáže sama. Jak dlouho to ty klouby můžou vydržet? „Ke mně, kruh“

B: „Vidím cíl, dělej, dělej, makej“

L: Vidím cíl, konečně to budeme mít za sebou. „vpřed hop, vpřed hop“

B: „Dokázali jsme to, huráááá. Nakonec to s tebou není tak beznadějný, kdybys pořádně mákla tak to půjde“

L: Lapu po dechu a koukám, kde jsem ztratila plíce. „To je hodná Bell, šikovná byla“  Ještě tak naučit se vysílačky, zony, houpačku a stopatnáct dalších věcí a bude to mít možná smysl…. Pomalu se potácím ven  z parkuru a Bella se řítí k pánečkovi pro pochvalu. V uších mi zní slova chovatele, se kterými mi Bellu prodával…. „šikovná, temperamentní, odvážná, nebojácná….“ O bóže, jak jsem mohla být tak blbá. Začínám toužit zase po lehce ovladatelné šeltii…

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště