Příběh smutné Dášeňky

Je půlnoc. Úplněk. Všichni kamarádi už jsou zalezlí v pelíšcích a spí. Jenom já sedím na dvorku a koukám na hvězdy. Nemůžu spát. Je mi smutno. Potichu pláču, ale jenom úplně potichoučku. To abych nevzbudila Britu a Fleka, kteří spí kousek ode mne. Smáli by se mi. Já vím, velcí psi nepláčou. Ale když mně je moc smutno. Vlastně nevím, proč si stěžuji. Je mi tady dobře, mám dost jídla, teplý pelíšek a spoustu kamarádů. Jenže mi chybí procházky, volnost, svoboda, vůně lesa…a hlavně můj pán. Jenom můj. Takový, který by mě hladil a se kterým bych mohla spát v posteli. Pán, se kterým bych chodila ven, do lesa, do polí, do hor… On by mi házel klacíčky, volal by: „Dášo, přines!“ a já bych je nosila a štěkala bych na něj a on by se smál… Oba bychom se smáli… Lidi, já bych byla tak šťastná.

Kdysi jsem pána měla, ale byl na mě zlý. Křičel na mě, bil mě a někdy mě i kopal. Žila jsem uvázaná na malém dvorečku a měla jsem hlídat. Jenže když jsem hlídala a štěkala,tak zase křičel. Prý ať pořád neštěkám. Nevěděla jsem,jak se mu zavděčit a pořád bylo všechno špatně. K jídlu jsem mívala jen zbytky od lidí. Bylo toho málo a většinou mi pak bývalo špatně. Brr, takového pána už tedy nikdy nechci.  Jednou mě uvázal na vodítko a vedl mě pryč. Trochu jsem se bála, ale říkala jsem si, že možná jdeme zase jednou na procházku. (Když jsem byla malé štěně tak mě občas ven brával.) Jenže místo do lesa jsme šli k takovému ošklivému, oprýskanému baráku. Zevnitř zněla spousta hlasů a škaredě to tam páchlo. Pán tam asi chodil často, protože páchl úplně stejně. Panička říkala, že pivem. Uvázal mě pod okno, kopl do mě a houkl : „Seď a čekej. A opovaž se štěkat, ty mrcho“. Bylo mi do pláče. Těšila jsem se na procházku a místo ní tohle. Ke všemu začíná pršet a je mi zima. V tom jsem z okna zaslechla hlas svého pána. Našpicovala jsem uši a vážně… on mluvil o mě. Že bychom přece jenom šli na tu procházku? Třeba se tady jenom zastavil.

„Pět piv a zaplatím ti náboje. Už tu čubu prostě nechci“. Ježíši Kriste, chtěl mě zabít. Můj pán. Měla jsem ho ráda, vážně měla. Jak mi to mohl udělat? Ještě teď je mi z té vzpomínky do pláče.

Tenkrát jsem od té hospody utekla. Přetrhla jsem vodítko a utekla jsem do lesa. Celé léto jsem se volně toulala. Přes den to bylo fajn. Pila jsem vodu z potoků a k jídlu jsem si vždycky něco ulovila nebo našla zbytky po turistech. V noci jsem lehávala v pelíšku z voňavé trávy nebo v jehličí pod stromem. Držela jsem se dál od lidí, aby mě nikdo nemohl zase zbít. Občas se mi trochu zastesklo po paničce, ale vždycky jsem to rychle zaplašila. Jenže končilo léto a v noci mi začínala být zima. Taky jídla jsem nacházela čím dál tím míň. Hlad a zima mě pomalinku nutily vrátit se k lidem. Jenom tak polehoučku, opatrně jsem se v noci plížila k popelnicím pro něco k jídlu a rychle jsem zase utekla. Jednou tam na mě čekala teta Lišková. Tenkrát jsem samozřejmě nevěděla, že je to moje teta. Byla na mě moc hodná. Hezky na mě mluvila a přinesla mi jídlo. A hladila mě. Poprvé v životě mě někdo tak krásně hladil. To vám byla slast. Teta říkala, ať jdu s ní. Že má moc pejsků a že k nim vezme i mě. No co, zima na krku, tak jsem šla. Je tu fajn, máme tu teplo, jídla je dost, občas mě někdo pohladí…Ale jezevčice Terezka mi vyprávěla, jaké to je, když máš svého pána jen pro sebe. Hodného pána. Ve dne bych s ním chodila na procházky a v noci bych ho hlídala. Už by mi nebylo smutno. Tak jako teď.

P.S. Kdyby ten pán měl malé lidi, teda chci říct děti, tak bych byla ještě radši. Brala bych je taky ven a moc ráda bych s nimi zkusila agility. O tom mi vyprávěla Bella, co tady byla o vánocích na návštěvě. Prý je to skvělá zábava.

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště