Život je naruby. Když jsem se narodil, svět byl jen na hraní. Ničeho jsem se nebál, byl jsem malý, alemoc odvážný. Mámu jsem kousal do ocásku, brášky jsem tahal za ucho a vrčel jsem u toho jako velký pes. Byl jsem z nás kluků nejsilnější. Byl jsem maminčin hrdina.
Bydleli jsem s maminkou a dvěma brášky v jednom rozbořeném domě. Bylo tam zima, ale když jsme se k mamince přitulili, bylo nám hned líp. Maminka nás zahřívala a olizovala a nám bylo dobře. Někdy od nás maminka musela odejít, aby přinesla něco k jídlu. My jsme rostli jako z vody a měli jsme stále hlad. Uživit 3 hladové krky, to bylo pro naší mámu dost těžké. Tak chodila shánět jídlo stále častěji a já jsem dostával brášky na starost. Musel jsem je hlídat a čekat, až se maminka vrátí. Den byl dlouhý, hráli jsme si a těšili se, až se máma vrátí. Copak nám asi zase donese ? Kus rohlíku nebo dokonce kousek buřtíku?
Jednou máma odešla a my jsme na ni jako obvykle čekali. Ten den byl nějak obzvlášť dlouhý, delší než jindy. Sluníčko už šlo spát a máma pořád nikde. Tak jsme bez mámy přečkali první noc. Bylo nám zima, choulili jsme se k sobě a moc jsme se báli. Pak přišlo ráno, zase dlouhé čekání, velký hlad a žízeň. A byla tu druhá noc. Snažil jsem se brášky uklidnit, kňučeli hladem a strachy. Sám jsem se bál, ale když mi je máma dala na starost, tak jsem se musel starat.
Věděl jsem, že tu už sami zůstat nemůžeme. Následující den ráno jsme se vydali maminku hledat. Opatrně jsme vykoukli z baráku a rozmýšleli se kam jít. Kde jen ta naše maminka může být? Šli jsme rovně, za nosem. Cesta vedla okolo nějakých domů. Ty domy byly podobné tomu našemu, akorát, že tady bylo hodně lidí. Velkých, ale i takových malých. Běželi jsme k nim a chtěli jsme si s nimi hrát. Hlavně s těmi malými lidmi. Jak nás uviděli, začali křičet. Vyděsili jsme se a chtěli utéci. Pak přiběhli ti velcí lidé a začali nás honit. Moje brášky chytili a nesli do domu. Já jsem se schoval pod nějaké staré auto, co tu stálo, a ani jsem nedýchal. Srdíčko mi bušilo a moc jsem si přál být zase u mámy. Schoulil jsem se do klubíčka a tak jsem přečkal celou noc. Stejně jsem nevěděl, kam bych měl jít. Nemohl jsem tu brášky nechat.
Ráno z toho divného domu vyběhli zase ti malí lidé a na provaze měli přivázané moje brášky. Tahali je sem a tam, kam šli oni, tam tahali brášky. Nosili je, tahali je, pak je přivázali ke stromu a někam utíkali. Už je bráškové nezajímali. Když ti malí lidi byli z dohledu, běžel jsem bráškům na pomoc. Byli celí vystrašení, kňučeli a měli hlad. Ale byli šťastní, že mě vidí. Překousali jsme provazy a utíkali pryč. Daleko od těch lidí. Tak to byla naše první zkušenost s člověkem.
Od té doby jsme byli opatrní a lidem jsme se vyhýbali. Začali jsme žít jako naše maminka. Potulovali jsme se okolo popelnic a snažili se najít něco k jídlu. A tady jsme potkali dalšího člověka. Jako my prohrabával popelnice. Chytil nás a přivázal na provaz. Na rozdíl od těch malých lidí nás netahal. Někdy nás i pohladil a rozdělil se s námi o jídlo. Přes den jsme se s ním potulovali po městě a v noci jsme chodili spát do jiného starého baráku. Už se zdálo, že se budeme mít dobře. Maminku jsme sice nenašli, ale měli jsme svého pána.
Pak se stalo, že náš pán pil často takovou divnou vodu a potom byl na nás zlý. Tloukl nás klackem a kopal do nás. Začali jsme se ho bát. Jednoho dne nás pán odvedl k jiným podobným lidem a tam nás nechal. Dostal prý za nás nějaké peníze, za které si koupí tu divnou vodu. Už jsme ho nikdy neviděli. Moje bratříčky si odvedli cizí lidé. Mě si nechal jeden člověk, který zapáchal podobně jako náš bývalý člověk. Taky pořád křičel a motal se. Neměl mě rád, kopal do mě a nedával mi jídlo. Chtěl jsem utéci, ale on mě přivazoval. Jednoho dne, když se můj pán hodně napil té divné vody a usnul, překousal jsem provaz a utekl pryč. Už jsem nechtěl žádného člověka potkat. Všichni lidé, které jsem potkal, byli zlí. Už nechci žádné lidi.
Tak jsem se toulal několik let. Byl jsem vyhublý a někdy i nemocný. To jsem vždy zalezl do nějakého úkrytu, do starého domu, do sklepa a podobně a tam jsem tu nemoc přečkal. Když mi bylo líp, vylezl jsem ven a sháněl nějaké jídlo. Nejčastěji jsem se potuloval okolo popelnic. Tam bylo jídlo. Jednou jsem tam potkal paní. Něco mi říkala, ale já jsem radši utekl. Lidem už nevěřím. Příště byla paní u popelnic zase a nechala mi tam nějaké jídlo. Další den opět a já jsem zjistil, že se na ni už těším. Jednoho dne ke mě přišla. Já jsem se ještě bál, ale překonal jsem strach a neutekl jsem. A představte si to. Ta paní ke mně natáhla ruku, už jsem chtěl uhnout před ránou, ale…. ruka mě pohladila. Nemohl jsem tomu uvěřit. Stále jsem byl ostražitý a připravený utéci. Ta paní mě připnula na nějaký řemínek a někam mě vedla. Došli jsem k jednomu domu, kde štěkalo hodně psů. Paní mi něco říkala, pohladila mě a dala mě jiné paní. Odešla, smutně jsem se za ní otáčel. Ona mě tu nechala.
Dozvěděl jsem se, že jsem ve psím útulku. Lidi jsou tady prý hodní, nemusím se bát a je tu taky jídlo. A nikdo mě tu nebije. Přesto se tu choulím v koutě, protože lidem zatím ještě moc nevěřím. Život mě naučil nevěřit. Ale už několikrát jsem jim dovolil, aby na mě sáhli a pohladili mě. Prý tady budu do té doby, než si pro mě přijde nějaký pán. Kdo to je “pán” ? To je člověk? Já se lidí bojím, já už lidi nechci. Pejsci, kteří jsou tu delší dobu mi vyprávěli, že “pán” je hodný člověk, který mě bude mít rád. Bude mě krmit, hladit, bude se mnou chodit na procházky a já prý zase budu šťastný pes, jako jsem býval kdysi, když jsem byl se svými brášky u maminky. Mám prý zapomenout na zlé lidi, které jsem na své cestě životem potkal. Všichni prý nejsou zlí. Hezky se to poslouchá, jestli je to pravda, tak já bych to moc chtěl. Moc bych chtěl svého pána.
Tak tu na něj čekám. Nejsem malé odvážné štěně, jsem 4 roky starý psí kluk, co v životě zažil hodně špatného a co se bojí lidí. Už se ale nechci toulat a stále se skrývat. Lidi, prosím, až toho mého pána potkáte, řekněte mu, že na něj čekám tady.
