Byl jednou jeden pejsek jménem Betynka. A té už bylo 7 let. Bydlela v jedné stáji s mnoha koňmi, kterých se bála a pomáhala zahánět ty, co utečou. Jednoho dne se jedné kobyle začalo rodit hříbátko. Majitel se hned šel podívat. Miminko už bylo na světě.
Majitel otevřel dveře a viděl, že malé je už na nohách, vzal kobylu a vyvedl ji na pastvinu. Poté tam vběhla betynka a zaháněla hříbě od elektrického ohradníku, aby ho to nekoplo. Hříbě vzalo odvahu a polu přistupovalo k Betynce. Betka se nechala očuchat a pak hříbatko párkrát olízla. Vždy, když se hříběti něco dělo musela tam být i Betka. Byli to nerozluční přátelé. Navzájem se ochraňovali a jeden pro druhého byli schopní udělat vše. Jednoho osudného dne se zjistilo, že Betka má nádor, majitel byl z toho celý nešťastný. Uvědomil si, co se stane s Angelou (hříbětem). Betynka pomalu, ale jistě slábla. Ale vždy, jak uviděla Angelu, už dospělou kobylu, měla zase sílu do života. Přišlo první ježdění. Angela byla hodná, protože kolem ní běhala Betynka. Asi o tři týdny nerozlučného přátelství přišel osudný den. Betynka byla utrecena kvůli ochrnutí na zadní nožky. Z Angely se stal nesnesitelný kůň až do té doby, co jsem s ní začala dělat přirozenou komunikaci a vázat s ní přátelské pouto. Nyní je z Angely hodný koník a jsme nejlepší přátelé a koupila jsem si ji. Nikdo jiný by ji nechtěl díky její neskutečně nesnesitelné povaze, ale já si k ní našla cestu, po které kráčím dál. V dnešní době už i závodíme. A alespoň třikrát do týdne se stavíme si sednout na louku, kde byla rozprášená Betynka. A vzpomínáme na ní v dobrém. Betynko všem moc chybíš, ale mně a Angele nejvíc… měj se tam nahoře dobře.
