Nebeská louka – kapitola 9 – Aldův dům

by

Dům, ke kterému jsme postupovali po pěšince podél potůčku byl vskutku nádherný. Před námi byl malý obloukový mostík obrostlý barevnou vegetací, za ním byl vidět na břehu malého jezírka altánek, po kterém se vinuly růže a nakonec samotný dům. Byl vytvořen se starém stylu a rovněž byl celý zahalen do pestrobarevných květů, které lemovaly i okolí.

„To je kytiček!„ rozplývala se Sofinka.
Alda se usmál a pravil: za to děkuji tady Kikince, ta se stará o to, aby vše řádně kvetlo a vonělo. Však se Vám jistě pochlubí, co všechno tu má.
Odpověď jsem nevnímala a koukala kolem sebe. Všude okolo to vypadalo stejně barevně. Mezitím jsme minuli altán a stanuli u dveří. Ty se sami otevřely a uvnitř se rozhostilo příjemné světlo.
„Paráda„ zavýskl Čita, „ta automatika, to je něco!„
„Žádná automatika tu není“ opravil ho Alda „vše se děje podle toho, na co zrovna pomyslíš.„
„Aha„ přitakal Čita a světlo začalo blikat. „Funguje to!„
„Přestaň blbnout, šťouchla jsem do něj „a koukej, jak je to tu pěkný!„
Světlo zůstalo svítit a já mohla prohlížet vnitřek našeho nového obydlí. Stáli jsme v rozměrné chodbě či pokoji. Proti nám byla velká prosklená okna směřující do zahrady. Po pravé straně plápolal krb, ze kterého se do místnosti linulo příjemné teploučko, po levé straně bylo místo pro sezení. Od vchodu se kolem zdí točila dvojice schodů vedoucích kamsi v horní prostory domu.
„Kampak to vede?„ otázala jsem se a od Kiki dostala odpověď, že do pokojíků každého obyvatele domu.
„No jo, ale ty schody jsou veliký„ posteskla si Sofinka.
„Ale to nevadí„ usmál se Alda „stoupni si na první z nich.
Sofi nechápala, ale udělala to. Alda vyskočil na schůdek k ní a schody se rozjely směrem vzhůru.
„To je super!„ vyštěkl Čita, a hulákal: “nastupovat, naše atrakce se právě rozjíždí„ a vyskočil na právě okolo jedoucí schod. Kiki nás pobídla, abychom se přidali. Trochu jsem se bála, nikdy jsem na jezdících schodech nejela, ale nakonec jsme se vezli vzhůru všichni.
V horním patře jsem napočítala 8 místností. „Proč je tu tolik pokojů?“ zeptala jsem se a Alda nám vyprávěl o tom, jak zde bydlelo hodně pejsků, ale že ostatní již odešli.
„Kam odešli a proč?„ zajímal se Spajk, ale Alda mu jen řekl, že je to dlouhé povídání, že se k tomu určitě vrátíme až si posedíme v teple u krbu.
„Když budete chtít, můžete si nějaký pokojík vybrat. Tam budete mít klid, ostatní vás v něm nebudou zlobit. Můj je ten vlevo a Kikinky ten vedle.„
Čita hned nakukoval do jednotlivých místností, Sofi a Spajk se ale tvářili tak nějak divně.
„Copak se Vám nezdá?„ zeptala jsem se jich.

„Víš„ spustila Sofinka, „byla jsem chvilku sama a bylo mi smutno, pak jsem potkala tebe a tady kluky a hned mi bylo veseleji. A teď budu zase sama?„

Vlhly jí očka. Přistoupila jsem k ní, olízla jí čumáček.
„Neboj, mě by taky bylo smutno, budeme bydlet spolu jo?„ Radostí vyštěkla „určitě ano, děkuju Prety.„
Čita se hned přidal a pozval Spajka na společnou prohlídku pokojů.
Se Sofinkou jsme si vybraly ten nad vchodem, abychom viděly, kdyby šel někdo na návštěvu, ale i kvůli krásnému výhledu k altánku.
Tak máme nový domov. Uvidíme, co s ním zažijeme. O tom, ale někdy příště, teď jsi jdu odpočinout, mám nový krásný pelíšek.

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště