Nebeská louka – kapitola 4 – večerní povídání

by

Se Sofinkou jsme vstoupily do našeho nového příbytku.
„Jé, ten je velký a co tu všechno máme“ podivila se Sofinka a vskutku, měla pravdu. Náš nový domek byl o hodně větší než ten minulý a byl luxusně vybavený.
Čitánek se povaloval na jakési podušce u sálajících kamen a jen se usmíval.

„To koukáte, jak jsem vám to tu vybavil co?“
„Tos byl ty?“ překvapaně vypískla Sofi a udiveně, stejně jako já zírala na vše okolo.
„Tady ta měkká dečka je pro Pretinku a ten pelíšek je tvůj“ řekl Čita a pokračoval „a támhle jsem vám připravil hostinu, protože jste mě neodehnaly a vzaly mě k sobě domů. „Budeme kamarádi?“ dořekl a udělal na nás psí oči.
Usmála jsem se, neboť mě to pobavilo „jasně, že budeme ty koule naše oranžová.“
Více jsem nestačila říci, libá vůně mi zaplnila čumáček.
„To to voní“ musela jsem podotknout, „copak to máme?“
„Vážené fenečky“ spustil ten šašek „ku příležitosti dnešního setkání jsem si dovolil vám připravit pečené kuřátko, knedlíčkovou polívčičku, pak tu máme kousek sýra, piškotový dortík a na závěr něco sladkého, lehce mraženého … vanilkovou zmrzlinu! Tu já rád!“
No, co vám budu říkat, místo jako pejsci jsme koukaly jako vrány. Takovejch dobrot!
„Paráda, jak jsi to udělal?“ zpitovala jsem nového kamaráda.
„Jednoduše“ odvětil, „stejně jako vy toto obydlí, stačí si to jen přát.“
Sofinka neříkala nic, obcházela mističky a nasávala vůni dobrot. „Tohle všechno se dá jíst?“ zeptala se a z jejího hlasu byla cítit nejistota mísící se s touhou to ochutnat.
„Samozřejmě, že dá“ zaznělo, než jsem stačila něco říci. „tak do toho!“ ještě Čita dodal a pustil se do mlsání. Nenechaly jsme se dlouho pobízet a za krátkou chviličku jsme všichni byli jako čuníci. To nám, ale vůbec nevadilo, v bříškách nás hřálo, ohýnek za sklem plápolal a plnil světničku příjemným teplem, takže netrvalo dlouho a každý z nás si hledal to nejlepší místečko ve svém novém pelíšku.
„Ty Čitánku, řekni nám, jak to, že ses ztratil na této cestě, prý to nejde“ vybídla jsem kamaráda a on začal vyprávět.
„To bylo tak, když jsem vyšel na tuhle dlouhou cestu, byla tma. Tedy okolo mne byla tma, přede mnou se táhla šerem dlouhatánská cesta, na jejím konci bylo vidět světýlko. Pustil jsem se za ním, ale nešel jsem sám. Doprovázel mě pán s křídly, byl to můj anděl strážný“. „To známe, zažily jsme to samé“ přerušila jej Sofi.
„Jo, říkal mi, že všichni na této cestičce jdou se svým andílkem, dokonce je bylo vidět, jak v dálce svítí jako lucerničky. Chtěl jsem nějakého dohonit a tak jsem dlouho utíkal, ale nepovedlo se mi to, Unaveně jsem usnul.“
„To se stalo i mě a ráno když jsem se probudila, vedle mne ležela tady Sofinka“ vmísila jsem se do příběhu pro změnu já.
„Tak tos měla dobré, já se probudil a byl jsem sám. Celý další den jsem proťapkal, koukal po okolí a občas seběhl z cestičky, kde mě anděl trpělivě čekal, ale moc zajímavého jsem nenašel. A pak se setmělo a já zase viděl ty světýlka a zmovu usnul. Ráno, jestli tu je nějaké ráno, jsem si řekl, žádné courání okolo, hezky svižně dopředu, snad nějaké to světýlko dohoním. A věru jsem se neloudal. Vždy jsem kus popoběhnul, pak kousek prošel a tak to šlo celý den.“
Vyprávění přerušilo tiché pravidelné mručení z pelíšku u kamen, kde v poklidu pochrupávala Sofinka.
„Už usnula, holka maličká“ konstatoval Čita a pokračoval ve vyprávění.
„No a k večeru jsem viděl, že jedno to světýlko je o hodně blíže, tak jsem chtěl ještě zrychlit, ale únava mě zmohla. Probudil jsem se, byla ještě tma, koukám před sebe, ale žádný světýlko jsem neviděl. Tak jsem se ohlédl a koukám, spousta jich je na cestě za mnou. Chtěl jsem tedy běžet zpátky, ale zjevil se ten můj anděl a povídal, že zpátky to nejde.

Zkusil jsem to. Šlo to, běžel jsem, co mi nožky stačily, ale ne a ne k nějakému světýlku doběhnout. Zhasínala přede mnou jako hvězdičky po ránu. Když už jsem ztratil naději, otočil jsem se na cestu zpátky, ale ouha. Nikde jsem neviděl ani jedno světýlko. Volal jsem toho svýho anděla, nikde nic, jen ta dlouhá cesta v šeru s jedinou osvětlenou tečkou v dálce. Znaveně jsem usnul a probudil se až ráno. Řekl jsem si, dobře ti tak, teď budeš muset putovat sám. No jo, ale chvilku jsem šel, pak se mi zdálo, že jdu špatným směrem, tak jsem se otočil a zase zpátky. Už jsem přestal věřit tomu, že najdu ten správný směr, když v tom slyším nějaké hlasy. Šly přímo proti mně, tak jsem se rozběhl k nim a hádej, koho jsem potkal?“
„To nevím“.
„No přeci Vás dvě! „Měl jsem štěstí, jinak bych tu bloudil pořád dokola!“
„Možná žes měl a možná to zařídil ten tvůj anděl. Tak jako tak si tu s námi a dále půjdeme ve třech. Cesta nám bude lépe ubíhat viď .“
„To jo“ odpověděl napůl ze spánku Čitánek.
„Dobrou noc“ jsem mu ještě popřála a schoulila se na svojí dečku.
Kdo ví, jak to dneska vlastně bylo a co nás čeká zítra. A s touto myšlenkou jsem se ponořila do spánku.

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště