Chvilku jsme běžely, chvíli se jen tak ploužily a pozorovaly okolí. Pořád bylo šero, ale čím více jsme urazily, tím bylo menší a menší. Okolo cesty se místo křoví začaly objevovat první kytičky, i když zatím jen tmavé.
“Je to tu stejně divný, co?” povídám Sofce, “ale lepší se to.”
“Hmm, to máš pravdu, hele, tady ta květinka je červená” odvětila a odběhla k nalezenému kvítku, ke kterému sklonila svůj čumáček.
“No fuj, nestydíš se!” vyštěkla na rostlinu a dále na ní dorážela: “to seš kytička, vůbec nevoníš! To snad já voním líp! Prety, pojď to zkusit, třeba jsem ztratila čich.”
Ležérně jsem se přišourala a … “opravdu nevoní” musela jsem konstatovat a provokativně strčila nos do Sofiina kožíšku.
“Co děláš!” udiveně odskočila.
“No, kontroluju, jestli voníš líp, jak jsi před chvílí říkala” odpověděla jsem s úsměvem “a obě jsme se daly do smíchu.
Najednou se ozvalo dlouhé “Čitááááááá” a kolem prosvištěla oranžová koule, která zmizela v nízkém porostu.
“Co to bylo?!” zmateně vyštěkla Sofinka a rychle se přitiskla blíže ke mně.
“To nevím” odpověděla jsem, co nejklidnějším hlasem, ale i mě samotnou to zaskočilo. Obě jsme koukaly, jestli se to ještě neobjeví, ale vypadalo to, že je po všem.
“Asi to byl nějaký místní ptáček” snažila jsem se uklidnit Sofi i sebe.
“Třeba tu má někde hnízdo a my ho rušíme. Tak kousek popoběhneme, ať máme všichni klid.”
“Dobrý nápad” zaslechla jsem a před sebou uviděla jen pelášející Sofiin ocásek.
Vyrazila jsem za ní. Po několika desítkách metrů běhu jsme se zastavily.
“Tak to by mělo stačit” odborně jsem ohodnotila situaci.
“Čitáááááááááá” zaznělo vzduchem a ta divná věc opět proletěla kolem.
“Pretinko, vidělas to, je to tu zase” špitla vyděšeně Sofinka: “stačila jsem si všimnout, má to nožičky, to nebude ptáček! Myslíš, že je to něco zlýho?”
“To nevím” musela jsem s pravdou ven “ale jak říkal ten anděl, nemáme se čeho bát, tak to asi nebude nic, co by nám chtělo ublížit.”
“Čitáááá” se ozvalo znovu a těsně kolem nás to proběhlo. Ano, proběhlo, i já si všimla, že to má nohy a rychle to utíká.”
“Kdysi dávno jsem koukala s dětma na televizi a tam dávali nějakou pohádku. Byla tam taková žlutá věc, co rychle běhala, počkej, já si vzpomenu, jak se to jmenovalo. Pi, pi, pi , sakra, jak jen to bylo.”
“Pi, pi se dělá na malý slepičky ne?” uchychtla se Sofinka.
“Ještě ty mě zlob! Malý slepičky jsou kuřátka, ale tohle bylo … No, když se nad tím zamyslím, vypadalo to trochu jako kuře.”
“Čitááááááá” znovu zaznělo a ta divná věc se mi otřela o kožíšek.
“No to už je drzost!” dopálilo mě to. “Sofi, přejeme si domeček, tam se schováme!”
A hned jsme si jej vyčarovaly. Pěkný dřevěný domeček s dvojicí okýnek a dvířky se nám zjevil.
“Tééda, to se nám povedlo” pochvalovala si Sofinka “honem skáču dovnitř, ať mě ta divná věc dá pokoj!”
“Pi, pi … skáču! Piskáču, ne ne, ještě jinak” honilo se mi hlavou. “Pikaču! To je ono! Pikaču se ta žlutá koule jmenovala” radostně jsem zavýskla, že jsem si vzpomněla.
“Pikaču nebo Piskáču, to je jedno, pojď honem, než se to stvoření vrátí” žadonila Sofi a vyrazila k domečku.
“Čitááááá” znovu zaznělo vzduchem, mezi námi se prohnala oranžová koule a zastavila se před naším domečkem.
Zaraženě jsme na to koukaly a ona to nebyla, koule, byl to pejsek, jako my.
“Ahoj, copak seš zač a proč nás strašíš?” opatrně jsem se ho zeptala.
Zavrtěl ocáskem. “Jmenuji se Čita a jsem pejsek!” odpověděl.
“Že jsem krásnej” “Krásně jsi nás tak akorát vyděsil” odsekla Sofinka “ty Pikaču jedno oranžový bláznivý!”
Čita smutně sklonil hlavičku a svěsil ocásek. “Tak promiňte. Asi jsem se ztratil, hledám nebeskou louku, ale nějak jsem zabloudil. Tak já zase jdu.” “Kam bys chodil”
chlácholila jsem ho. “Pojď s námi do domečku, odpočineme si a všechno nám povyprávíš. My taky jdeme na nebeskou louku.” Než jsem to stačila dopovědět, náš nový kamarád byl uvnitř a poštěkáváním nás volal.
“No to bude asi ještě cesta” pomyslela jsem si. “už mám jedno štěňátko a jednoho poděsa. Copak mě ještě čeká?”
