Nebeská louka kapitola 17 – trápení

0
52

Nevím, jestli jsem spala dlouho či jen chviličku, ale když jsem se probudila,ohýnek ještě hřál. Očkem jsem koukla po Michalovi a on tam nebyl !
Vyděšeně jsem vyskočila a letmo prohlédla celou místnost, ale nikde jsem jej neviděla. Vyběhla jsem proto ven, s přáním, že snad si jen odskočil, a já ho tam najdu.

A skutečně. Ležel kousek od domku na kamenité zemi schoulený do klubíčka a klepal se zimou.„Michale, co tu děláš ? překvapeně jsem se ho ptala.
„ Musel jsem ven, ale pak už jsem nemohl najít cestu zpět, jako by tam ten srub nikde nestál. Protože jsem strašně unavený, tak jsem si tu lehl, že si odpočnu, ale je mi zima.“
„Tak pojď, ukážu ti cestu „. Lehce jsem se o něj otřela čumáčkem a znovu jsme vstoupili do našeho provizorního příbytku.
„Tady je krásný teplo „ zaradoval se a když jsem ho dovedla k jeho dečce, téměř okamžitě na ní usnul. Opřela jsem se tedy o něj, abych cítila, kdyby zase někam cestoval a znovu jsem se ponořila do spánku.
Tentokráte se mi zdálo, že spím hodně dlouho, přesto, když jsem otevřela oči, bylo vše při starém. Michal vedle mne chrupkal, jako by právě usnul.
Vstala jsem a přála si nějakou snídani. Krásně to zavonělo, tak jsem mističku nasunula Michálkovi pod nos, ale vše marné, vesele spal dál. Protože na cestě na nebeskou louku čas neběží jako na zemi, nedalo se odhadnout, zda je den či noc, stále bylo stejné šero.
Po dlouhatánském čekání jsem si řekla, že se nedá nic dělat, že ho musím vzbudit.
Šlo to těžko a Michal se jen velmi malátně probouzel.
„ Kde to jsem ? „vyhrkl, když se konečně vzbudil.
„ Neboj, si se mnou , a našli jsme tu cestu k nebeské bráně, pamatuješ ?“
„Zavrtěl hlavou, jako že ne a pak povídal : nic si nepamatuji, jen to, jak jsem šel do přístavu a čekal na loď a pak na mě někdo mluvil. Zdálo se mi, že ten hlas znám, ale nemohu si vzpomenout, čí byl. A proč je tu taková tma ? „
Div že jsem se nedala do bolestného kvílení. Nejenže můj Michálek mě nevidí, teď začíná ztrácet paměť. Kdo ví, jak to bude dál, snad dojdeme k cíli.
„Musíš být statečná, ty to dokážeš !“ říkala jsem si v duchu, když jsem Michala strkala na cestu na další pochod. Bylo na něm vidět, že se mu nechce a že je dost slabý. Sice ještě před pokračováním naší pouti snědl, co jsem mu přichystala, ale po pár metrech se mu udělalo špatně a vše zase vyzvracel.
„Co mám dělat ? „ tázala jsem se sama sebe , „takto to nikdy nedokážeme !
Ale přeci mě anděl na tu výpravu neposlal s tím, že nedojdeme k cíli, takže nějaké řešení musí být .“
Usoudila jsem, že je čas přestat mudrovat a že je třeba konat. Přistoupila jsem k Michalovi, zlehka se o něj opřela a rázně, až mne to samotnou překvapilo zavelela : „ jdeme ! „
Kupodivu neprotestoval a tak jsme se pomalým tempem sunuli dále, někam tam, kde snad je cíl naší cesty.
Netušila jsem, kde to je, ale s obavou jsem koukala, jak naše kroky byly stále pomalejší, přestávky častější a delší.
Ušli jsme snad jen několik stovek metrů, když už Michal nemohl dál a tak jsem nám znovu vytvořila obydlí pro odpočinek.
Když usnul, vyšla jsem ven a rozhlížela se okolo. Před námi na cestě bylo vidět záři majáku, to ano, ale byla stále slabá. Přemýšlela jsem dlouho, co dál a pak se přistihla, že běžím – běžím po té cestě vpřed, zanechávajíc svého druha kdesi v dáli za sebou. „Ještě kousek, „ volala jsem sama na sebe v duchu „ snad ta brána nebude tak daleko „ .A měla jsem pravdu. Zanedlouho jsem uviděla první bránu před sebou. „ To je ona ! „ radostí jsem vyštěkla, když dojdeme k ní, máme vyhráno ! „ Otočila jsem se a utíkala zpět k chaloupce. No, musím se přiznat, běžela jsem celkem dlouho.

„Aj aj aj, při běhu je to docela dálka, při té naší pomalé chůzi to bude trvat asi několik dní, ale co, už vím, že cíl naší cesty se blíží a třeba to pomůže i Michálkovi nabrat sílu a energii. „
Honem jsem jej tedy vzbudila a řekla mu, vše, co jsem právě zažila a viděla. Jeho nepřítomný pohled i mimika nevěstily nic dobrého.
„Michale ! Slyšíš mě ! Co ty na to ! „
„Slyším „ odpověděl téměř šeptem. „ Jdi na svou louku, já nemám dost síly. Nejsem schopen jít dál, sotva se postavím. Jsem strašně unavený, chtěl bych spát.“
Přemýšlela jsem, co dál, přeci nezůstaneme před branami Nebeské louky !
„ Když nemůžeš, tak tě ponesu ! „ vypadlo ze mne, ale hned jsem si uvědomila, že by to asi těžko bylo možné. Michálek byl o dost větší než já a taky o dost těžší.
A pak mi hlavou probleskl nápad.“Ne, já tě povezu ! „ a ihned jsem si přála malý vozík, jako tahají koně. „ To je ono ! „ chlácholila jsem se v duchu, „ Michale, tady si lehni ! „ a strkala jsem jej do vozíku.
„Co to je ? „ ptal se mě nedůvěřivě.
„Taxi“ odpověděla jsem co možná nejpřívětivěji, ale nebyla jsem si jistá, že dokážu Michala i s vozíčkem utáhnout.
Strčila jsem hlavu do ohlávky a ze všech sil se pokusila táhnout. Kola se pomalu roztočila. Nápad to sice byl dobrý, ale rychlost našeho divného spřežení byla menší, než včerejší chůze. Když jsem si to uvědomila, ještě zarputileji jsem napínala všechnu svou sílu, aby se náš kočár dal do pohybu.
Znovu a znovu mé tlapky srůstaly se zemí, abychom se posunuli vpřed, znovu a znovu jsem těžce lapala po dechu z neskutečné námahy, kterou jsem podstupovala, ale tvrdošíjně jsem tlačila kola dál a dál po pěšině, vedoucí k vytouženému cíli.
A pak jsem, po hrozně dlouhé době, zahlédla tu bránu v dáli před námi. Srdíčko se mi rozbušilo napětím a očekáváním, zarputilost byla ta tam, síla mě opustila a vůz se zastavil. Znavená a vyčerpaná jsem padla do prachu cesty, nemohouce dál.