Nebeská louka kapitola 15 – Inferno

by

Loď se pomalu vzdalovala, když tu se ozvalo další ohlušující BIM !
„ To je dvanáctý úder „ tiše řekl do doznívajícího zvuku Michal a já s hrůzou pozorovala, jak se vše mění. Lodní světla pozvolna pohasla, tisíce světýlek v ohromném přístavu se pohroužilo do černé, neprostupné tmy.

 

Až mě zamrazilo, z toho prázdna, tak jsem se rozklepala.
„ Co se stalo ? „ ptal se mě Michal,“nic neslyším. „

A skutečně, nejen že zmizela všechna světla, ale ustanul i veškerý hluk, který mě celou cestu přístavem provázel.
„ Byla zde spousta světel a množství zvířat a andělů, ale najednou tu není nic, jen tma, vůbec nic nevidím „ odpověděla jsem co možná nejklidněji, ale z mého hlasu musela být cítit obava.


„Aha, takže jsme někde, nevíme kde, a ani jeden nic nevidíme ? „
„Ano, je to tak. Co budeme dělat ? Když si představím, že tu všichni stále ještě jsou, viděla jsem tu i tak ohromná zvířata jako jsou sloni, nebo tygry, co když na někoho takového narazíme ? Rozdupe nás nebo sežere ! „
„Počkej, uklidni se, musíme přemýšlet „ zněla odpověď, kterou strašidelně opakovala ozvěna.
„Slyšela to ? „
„Co ! „vyjekla jsem neschopna skrýt strach.
„Poslouchej, je tu ozvěna ! „ vyštěkl Michal
„…..ozvěna,ozvěna, ozvěna „ neslo se mu v odpovědi.
„Jo, tu slyším, co je s ní ? „
„ No, když je tu ozvěna, tak tu nejsou ta ostatní zvířata, je to tu prázdné, jinak by se neozývala ! Toho se chytíme na začátek ! „
A měl pravdu. Zase to byl můj Michal, ten statečný, rozumný a rozvážný psí kamarád. „ Tak jo, kudy půjdeme „ špitla jsem.
„Haf „ zazněl Michalův hlas a z temné noci přišlo několik odpovědí.
„ Musíme se otočit, před námi je moře, tam se nemá ozvěna kde odrážet, takže za námi je přístavní hradba. „ Drž se po mém boku, ať se neztratíme . „
Chtěla jsem udělat krok ale cítila jsem, jak mám tlapky těžké , a jak mě při každém kroku doslova pálí bříška. Navíc se mi zdálo, že stojím v něčem vlhkém.
Svěřila jsem se mu a cítila, jak Michalův čumák sjíždí po mé tlapce dolů, slyšela jak jí očmuchává . Pak se narovnal a láskyplně se o mě zlehka opřel.
„To vlhké, to je tvoje krev, musíš mít tlapky ušoupané do krve, jak si utíkala ! Jestli chceš, ponesu tě, nebo si chvíli odpočineme . „
Obojí jsem zamítla. „ Musíme jít, čím dříve odejdeme, tím lépe, máme dlouhou cestu. Snad až vyjdeme z města uvidíme nějaké světlo . „
„ Máš pravdu a já už vím, jak najdeme alespoň kousek cesty zpět. Jak si utíkala, musela tu zanechat pachovou stopu, Sice nevidím, ale čich mám výtečný „ a zavětřil.
„ Mám to, tak pojď, jestli můžeš .“
Přitakala jsem a lehce se opřela o Michálkův bok. Každý krok byl pro mě utrpením, v očích jsem měla slzy, takže jsem byla ráda, že mě nevidí.
Nevím, jak dlouho jsme se takto belhali, když tu náhle se mi zdálo, že vidím náznak světla.
„ Michale ! něco vidím ! Vychází to z leva tak sto metrů od nás „
„No paráda, já ti říkal, že to zvládneme seš šikovná holka. Navíc tím směrem vedou tvoje stopy.
Sto metrů je pro psa jen skok, ale naše chromá, polomrtvá dvojice to zvládla za více jak hodinu. Světlo bylo sice slabé, ale jasně nám říkalo, že jsme se přiblížili k bráně. A pak jsme stanuli před ní. Před námi se rýsovala gigantická silueta vstupní věže, za ní v dálce zářilo oranžové světlo.

„Michale, vidím světlo ! „ vyštěkla jsem radostí „ a před námi je brána přístavu, jsme venku ! „
Michal se na chvíli zastavil, napřímil a pak povídá : „ to je dobře, že už něco vidíš, ale tvoje stopy vedou dál stejným směrem. Toto je jiná brána. „
Souhlasila jsem a vyprávěla, co mi řekl anděl, jak musíme najít tu cestu na Nebeskou louku, že tam, odkud jsem přišla ta cesta nevedla.
„ Dobrá, tak jdeme za světlem „ rozhodl za oba. „Veď nás .“
Sotva jsem prošla branou, cítila jsem, jak mě tlapky přestávají bolet.
„ Skvěle ! Už mě tlapky nebolí, můžeme běžet, budeme tam dříve „ radostně jsem zavýskla, ale pak se podívala na Michala. Stál tam, smutný pohled směřující kamsi před sebe.
„Promiň, já zapomněla „ snažila jsem se o omluvu a on mě lehce šťouchnul čumáčkem, jako že jí přijímá. No ale šli jsme svižněji a světlo bylo čím dále tím blíže.
Po nějaké době mi Michal povídá : „ U moře byla zima, ale tady je čím dále tím větší teplo co ? „
„No jo, máš pravdu. To je dobře. Pamatuješ, jak jsem se ráda vyhřívala na sluníčku ? „
„Pamatuju, když si odešla, často jsem na to myslel a někdy jsem se tak hřál místo tebe. V tu chvíli mi bylo dobře, nic mě nebolelo. Nebo jak jsme spolu chodili na salámek, jak jsem tě zlobil při běhání do schodů, na naše společné výlety ……“
Vyprávěl dál a já poslouchala a nebýt psem tak se červenám, protože jsem si na nic z toho ani nevzpomněla. Ale utěšovala jsem se tím, že na Nebeské louce se to prostě zapomene. A tak jsme šli dál a dál, povídali si, když tu náhle jsme prošli přes malé návrší a já s křikem zastavila. „ Michale stůj ! „
Sálavé teplo z ohromné díry v zemi doplňovaly šlehající plameny a tam kdesi dole stála ohromná strašidelná vrata.
Nemusela jsem říkat víc, Michal odpověděl za mě : „ cestu jsme nenašli, tohle vede do pekla viď .“
„Ano“, přitakala jsem a rozhlížela se okolo, jestli někde nevede nějaká jiná cesta, ale vše okolo nás bylo zahaleno v ohnivý opar. „ Nevím jak dál „ přiznala jsem zkroušeně. A opět se spoléhala na Michalův úsudek. Ten stál a dlouho přemýšlel. Pak se mě ptal, na směr, kterým jsem šli a směr, kterým jsem přišla do přístavu.
Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale byl hodně dezorientovaný. „ Je to na tobě, musíš rozhodnout ty, já teď nevím jak dál.
Zbystřila jsem a co nejpozorněji se rozhlížela kolem. A pak jsem uviděla malou, ale zřetelnou pěšinku. „ Vidím cestu , ale je hrozná ! Vede přímo po okraji té ohnivé propasti a stáčí se vlevo, to je správný směr, kudy musíme jít.
Jen se bojím, musíme projít těsně okolo toho vyvěrajícího ohně.
„Nedá se nic dělat „ jdeme. Veď mě Pretinko, „
Opřela jsem se tentokráte o Michálkův levý bok, abych ho strkala co nejdále od pekelné brány a pomaličku jsme se sunuli kupředu. Když jsme míjeli hlavní vchod, vrata se s vrzavým skřípotem začala otevírat. „ Otevírá se to, musíme rychle ! „ panikařila jsem a strkala Michala, co mi síly stačily. Došli jsme na okraj, když se z vrat vyřítila ohromná ohnivá obluda a hnala se k nám. „ Letí na nás něco strašného „ zaslechla jsem ještě svůj hlas jakoby v dáli. Naše sevření povolilo, přestala jsem cítit tlukot Michalova srdce. Prakticky bezmyšlenkovitě jsem se postavila čelem k přilétající nestvůře a zaujala „bojovou „ pozici mezi Michalem a tím monstrem. Cenila jsem na to zuby a vrčela , seč mi síly stačily. V té chvíli jsem si neuvědomovala, že já, drobná šeltií holka chci zastrašit něco ve velikosti panelového domu, jen jsem si uvědomovala, že za mnou stojí můj Michálek, slepý a bezmocný se bránit. Tedy alespoň jsem si to myslela.
Ta ohnivá věc se přihnala ke mně a já z blízka viděla ďábelskou hlavu plnou plamenných zubů. Zastavilo se to a z nozder tomu vycházel štiplavý dým. Chvilku to tak koukalo na můj ubohý pokus o obranu a pak se to změnilo v dlouhého hada , proletělo mi to nad hlavou a zmizelo v černé noční obloze.
Oddechla jsem si a otočila hlavu doprava.Stál tam Michal, celý naježený, s tlamou hrozivě dokořán a v nevidomých očích se mu lesky pekelné plameny.
„ Je to pryč „ špitla jsem,“ peklo nás nechtělo, půjdeme honem dál. „
Michal přitakal, já se o něj znovu opřela a slyšíc tep jeho srdce jsem ho vedla kolem plamenné rokle dál, kamsi do černé tmy.
Jen jsme minuli poslední hranu pekelné propasti, před námi se rozprostřela hvězdná obloha a tam v dáli, daleko, až na samém obzoru jsem uviděla malilinkatý červený bod.

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště