Přístavní zeď byla vysoká a černá. Když jsem k ní doběhla, žádná světla jsem neviděla, jen velikánskou bránu před sebou. Při její velikosti se mě začala zmocňovat úzkost, ale hned jsem si uvědomila, proč tu jsem. Vstoupila jsem ještě váhavě, když tu se z věže nade mnou ozvalo hromové BIM !
Lekla jsem se, až jsem se připlácla k zemi a další BIM ! Když se to opakovalo po páté, došlo mi, že to jsou věžní hodiny. S napětím jsem počítala, kolik že to vlastně je a při každém úderu jsem si přála, aby byl poslední. Nakonec jsem jich napočítala hrůzných devět.
„ Tak to mám jen tři hodiny na to, najít Michálka „ pomyslela jsem si, ale vůbec jsem netušila jak to udělám.
Vstoupila jsem do přístavu a rázem se vše změnilo. Přede mnou se otevřela dlouhatánská do levého oblouku směřovaná cesta. Po její levé straně bylo nekonečné množství lávek ústících do černých lodí, po pravé samé přístřešky ve tvaru nekonečně dlouhého otevřeného altánu. V nich a všude na cestě jsem nejprve uviděla obrovské množství těch žlutých, nad zemí se vznášejících postav, jejichž záře mě doslova oslepovala. Jak jsem se rozkoukávala, uviděla jsem poblíž každé temnou siluetu potácejícího se tvora. A kupodivu jsem neviděla zprvu žádného pejska, ale kočku, pak koně, nebo osla a dokonce želvu.
„ No nazdar , tady jsou všechna stejně postižená zvířátka ! Budou jich tisíce, jak mám najít jednoho Michálka ? „ propadla jsem téměř beznaději.
Z ní mě však vyrušil nepříjemný, vrzavý zvuk.
Ohlédla jsem se a uviděla, jak se uprostřed průchodu věžní branou otevřela malá dřevěná vrátka.
„ Asi někdo, kdo zvoní jde ven „ pomyslela jsem si, ale stále nikdo nevycházel a ten otvor mě jakoby přitahoval, takže jsem nemohla jít dál.
A pak najednou jsem se přistihla, jak vstupuji dovnitř a jak stoupám po schodech výš a výš.
„ Ano, to je ono ! Jdi za svým srdcem ! Tak to přeci říkal anděl. Podívám se shora, jak přístav vypadá a třeba na něco přijdu ! „
Nápad to byl sice dobrý, ale když jsem se podívala nahoru, viděla jsem jen schody, schody a zase schody.
„ Uf, to mám co dělat „
Nevím, jak dlouho jsem hopkala nahoru, těch schodů bylo snad tolik, kolik jsem jich vyhopkala domů za celý život, ale nakonec jsem se přeci jen dostala na vrchol a přistoupila k zábradlí.
„Jejda“ málem se mi zatočila z té výšky hlava. Pomalu jsem se rozhlížela a přístav byl čím dále tím větší a já oproti němu čím dále malinkatější.
„Jak mám v tomto mumraji najít Michálka, když mám tak málo času „ posteskla jsem si nahlas., „to nikdy nedokážu ! „
Napadlo mě, kouknout se ještě na druhou stranu, odkud jsem přišla, jestli neuvidím své přátele.
Obešla jsem ten ohromný zvon a vykoukla na druhé straně a vykulila oči. Za branou byla všude tma, žádná světla, hvězdičky, no prostě nic. Již jsem se chtěla obrátit k přístavu, když tu cosi upoutalo mojí pozornost. Kdesi, ve směru, odkud jsem přišla přeci jen jsem zahlédla nějaká světýlka. Byla strašně maličká a svítila červeně. Když jsem se podívala pozorněji, podařilo se mi je spočítat. Bylo jich pět a byli srovnány v jedné řadě. Jako by tam kdesi daleko seděla rodinka s dětmi, pomyslela jsem si, ale hned mě to došlo! „ To jsou přeci Alda, Kikinka, Čita , Sofinka a Spajk ! Myslí na mě, tak jako já na ně, vnímám je srdcem ! Přeběhla jsem na druhou stranu v naději, že mezi žlutými světýlky uvidím i jedno červené.
Dlouho jsem se rozhlížela ale stále jen stovky a stovky žlutých lemovaly přístavní hráz. Už jsem ztrácela naději když najednou …
„ Támhle je ! Vykřikla jsem radostí, protože na téměř druhé straně přístavu jsem mezi záplavou ostatních viděla jedno sice slabé, leč červené světýlko, které nemohlo znamenat nic jiného, než mého hledaného Michálka.
Ani jsem nevnímala ten kalup po schodech dolů !
Letěla jsem po tom nekonečném schodišti jako nikdy až jsem stanula u těch vrzavých dveří.
Radostně jsem seskočila z posledního schodu, ale má radost neměla mít dlouhého trvání.
BIM ! ozvalo se nad mojí hlavou . „ To není možné, přeci neuplynula celá hodina ! „ zděsila jsem se, „takhle to nikdy nestihnu ! „
Rozběhla jsem se po hrázi, ale byla to hrozná cesta. Teprve teď jsem si všimla, že některá zvířátka jejich průvodci vedou na nějakém vodítku, takže jsem často musela měnit směr, nebo se docela zastavit a obíhat je. Opět se mě zmocňovala deprese a beznaděj a neklidně jsem neustále očekávala, kdy se zvony ozvou zas.
Kličkovala jsem středem cesty a nekoukala nalevo ani napravo,věděla jsem jen, že se musím dostat na druhou stranu té obrovitánské stavby.
BIM ! zaznělo znovu jako prásknutí bičem.
Přinutilo mě to zastavit. Prodrala jsem se až k vodě, abych se podívala, kde vlastně jsem. Uviděla jsem mnoho lodí a světýlek jak za sebou, tak před sebou. Snažila jsem se myslet jen na jedno, na to červený, kdesi přede mnou a skutečně to fungovalo, ale zahlédla jsem ho ještě strašně daleko.
Nevnímala jsem čas, nevnímala jsem dění okolo sebe, nevnímala jsem únavu, nastupující bolest tlapek. Pádila jsem dál, jako o život. Vlastně pro život. Tam někde v dáli je můj Michal, a jeho čas se strašidelně krátí.
A najednou se ozvalo hrozitánské BIM !
Ten zvuk mě najednou doslova paralyzoval. Zastavila jsem se a nebyla schopna jakéhokoliv pohybu.
„ Nestihla jsem to ! „
Za mým ocáskem se ozvalo zlověstné troubení lodního rohu.
Prudce jsem se otočila, vše přehlušil další úder.
A tu jsem uviděla ve skrumáži světel u té lodi i jedno slaboučké, ale červené.
Posbírala jsem zbytky sil a vyrazila k němu.
Viděla jsem velkou černou loď, můstek z břehu na ní a na tom mostíku frontu žlutých andělů se svými svěřenci. A někde v polovině toho zástupu, ještě na břehu zářil malý rudý bod.
Cítila jsem, jak mi síly docházejí, jak tlapky tuhnou a pozorovala, jak se ten bod pomalu posouvá dál a dál.
Již jsem neběžela, jen se doslova šourala . „ Michale ! „ štěkla jsem „ počkej na mě ! „
Pohyb přede mnou ustal, získala jsem pár drahocenných vteřin.
A pak jsem ho uviděla ! Stál tam, pohublý, otočený ke mne ocáskem.
„ Michale, tady jsem „ vyštěkla jsem znovu.
Neotočil se, jen kroutil hlavou ze strany na stranu, jako když něco hledá.
„ Tady, za tebou, otoč se ! „ štěkala jsem z plných plic.
Konečně to zabralo a Michal se otočil mým směrem. Uviděla jsem jeho nepřítomný pohled, jiskry v jeho očích byly vyhaslé.
S vypětím posledních sil jsem se dobelhala k němu a dotkla se jeho čumáčku svým.
„ Michálku, to jsem já, Pretinka, poznáváš mě ?“
Cítila jsem, jak mé srdce pálí a nepotřebovala jsem odpověď .
„ Přišla jsem si pro tebe, pojď se mnou, zavedu tě domů „
„ Domů ? „ sípavě odpověděl „Pretinka ? Ach ano, už si vzpomínám ! Co tu děláš ? Anděl mě přeci vede do nového domova „
Další rána zvonu nás přerušila.
„ To ne, když půjdeš s ním, už se nikdy nesejdeme, proto jsem tady, abych tě odvedla k sobě domů. Pojď se mnou ! a jeho neposlouchej ! Prosím ! „
Loď opět začala troubit a do toho rámusu ještě znovu udeřil zvon. Další slova byla zbytečná, stejně by je nikdo neslyšel.
Tak jsem se znovu přiblížila až těsně k Michalovi a olízla mu čumáček. Udělal to samé.
Troubení lodi ustalo, ozvalo se rachocení, jak se můstek zvedal a já, opřená o Michala pozorovala, jak loď spouští plachy a vydává se na cestu bez mého Michálka.
