Vykulila jsem oči a s obavou se sunula ke dveřím.
Stála, ne spíš tam poletovala, průhledná modrá postava, kterou jsem znala. Byl to ten anděl, co mě doprovázel na počátku mé cesty na Nebeskou louku, než jsem potkala Sofinku.
„Copak tu děláš?„ zeptala jsem se se slyšitelnou obavou v hlase.
„Přišel jsem sem, kam my nechodíme za tebou, abych ti řekl, co se událo a nechal tě rozhodnout, co budeš dělat v následujících chvílích.„
A začal mi vyprávět o tom, že pozemský svět opustil můj dlouhodobý druh Michal, jenže jej opustil jinak než já.
„Tvůj kamarád Michálek před tím, než opustil pozemský svět přišel o zrak. Zde na Nebeské louce by se mu vrátil, ale on sem nedojde, protože nenajde cestu.„
„Co to povídáš!„ vyštěkla jsem, „vždyť pro něj přijde někdo jako jsi ty a dovede ho sem. Viděla jsem spoustu modrých teček při své cestě!„
Anděl pokýval hlavou. „Ano, viděla, to byli mí druhové, co vodí pejsky na Nebeskou louku, pejskové jdou za nimi, tak jako ty. Jenže jsou i tací, co nás nevidí a Michálek teď patří mezi ně. Pro ty přijdou žlutí andělé a dovedou je do přístavu, odkud je Černé lodě zavezou přes Nebeské moře na druhou stranu na Nebeskou pláž. Je to tam stejné jako tady, všechny nemoci zmizí a pejskům je zase veselo, jen jedna věc je nečeká – nikdy se nedozví o Nebeské louce a nikdy se na ní nepodívají. Budou s kamarády běhat po tom velikém ostrově. Nemusí se ničeho bát, mají tam vše, co vy zde, jen se nesetkáte!„
„Ale to ne„ šeptla jsem zděšeně a zklamaně. „a není nějaká jiná možnost?„ dodala jsem s malilinkatou jiskřičkou naděje v srdci.
„Jedna malá možnost by snad byla, proto jsem udělal výjimku a vstoupil do této pro mne zakázané země.„
„Povídej!„ vykřikla jsem nedočkavě.
„Ta malá možnost je v tom, že bys musela do toho přístavu, najít Michálka a pak ho dovedla k Nebeské bráně. Jenže je to strašně těžké. Mohu ti ukázat cestu k tomu přístavu, ale do něj nesmím. Tam bys musela hledat sama a času je málo. Když by se ti to přeci jen povedlo a Michala bys našla, pak ho musíš přesvědčit, aby šel s tebou. Na jedné straně budeš ty, co mu nabídneš dlouhou a těžkou cestu, na druhé straně jeho žlutý průvodce, co mu nabídne pohodlnou cestu, bez bolesti a utrpení. A když už se rozhodne, že půjde s tebou, musíš ho dovést k modré bráně. Tam začíná cesta na Nebeskou louku. Od ní už bude záviset všechno na tobě, jestli najdete Nebeskou bránu. Můžete tam bloudit celé roky. Troufneš si na to?„
Otočila jsem se do místnosti a viděla oči mých přátel, které mě sledovaly.
V rychlosti jsem jim vypověděla vše, co jsem se právě dozvěděla.
Nastala chvilka ticha, kterou přerušil Kikinčin hlas.
„Je to těžké rozhodnutí, tobě u nás snad nic nechybí a Michálka taky čeká bezstarostný život. Jen každého jinde. Náš dům je i tvůj dům, a Sofinka jistě bude čekat, ve vašem pokoji. Takže jestli chceš, tak utíkej hledat Michálka. Budeme na tebe myslet a budeme chodit k brance vás vyhlížet.“
Alda přikývl a Sofinka mi ukazovala, jak drží tlapky.
Všem jsem poděkovala a slíbila, že se vrátím.
Když jsem opouštěla vyhřátou chaloupku a tlapky se dotkly studeného sněhu, mísily se ve mně pocity smutku, napětí a odhodlání.
A tak jsme vyrazili.
Cesta ubíhala rychle, ani jsem si neuvědomovala, že peláším jako závodní chrt.
Anděl mi vyprávěl, co mne čeká, co musím udělat a jak.
Dozvěděla jsem se, že v přístavu bude spousta žlutých andělů se svými svěřenci, kteří budou čekat na tu svojí loď, že bude nesmírně těžké mezi nimi najít toho správného dříve, než nastoupí a odpluje navždy. Prý mi pomůže láska v srdci, ale jak, to anděl nevěděl. Věděl jen jedno – pokud Michálka najdu a on udělá první krok se mnou, ten jeho strážce zmizí a vše ostatní už bude jen a jen na mně. Od té chvíle neuvidím žádného anděla, ani ty, co vedou pejsky na Nebeskou louku.
Možná, že potkáme nějakého pejska cestou, jako já Sofinku, pomyslela jsem si, ale to bylo daleko. Nejprve jsem se musela soustředit na první úkol – najít Michálka.
Než jsem se nadála, sníh zmizel a já stanula na vrcholu jiného kopce. Pod námi svítilo obrovské město, tedy alespoň jsem si to myslela.
Anděl mi povídá„ tak Pretinko, tady naše cesta končí, tam dole, to je Nebeský přístav.„
„A ty spousty světýlek?„
„To jsou žlutí andělé„ jeden z nich doprovází tvého Michala.
Koukla jsem dolů a pronesla „Svatej Hafe, jak ho v tom mumraji najdu?!„
„Jak jsem ti říkal, použij své srdce, víc nevím„ odvětil anděl.
„A ještě něco – můžu s tebou dojít ještě kousek na ten vršek před námi, pak už budeš muset běžet sama.“
Přikývla jsem, ale duchem již jsem stejně byla tam kdesi dole a přemýšlela, co myslel tím srdcem. Snad se to včas dozvím.
Již jsem se chtěla rozloučit, když tu mě anděl ještě zastavil.
„Nikdy mě to nenapadlo, ale teď, jak jsme se k tomuto místu přiblížili, to najednou cítím. Musíš spěchat, ty lodi odplouvají vždy po měsíci poté, co sem skupinka dorazí. A tvůj Michal přišel právě před měsícem.„
„Jejda„ vyběhlo mi z tlamičky, „kolik mám tedy času?„
„Do dnešní půlnoci, to je jen několik hodin. Přeji ti mnoho štěstí, už se nikdy nesetkáme. Neztrácej čas a utíkej, nebo si to můžeš ještě rozmyslet a vrátit se ke svým přátelům.“
„Nemohu si to rozmyslet, musím tam jít a k přátelům se určitě vrátím, na to se můžou spolehnout. Vyřiď ji, ať mi drží tlapky a děkuji ti, žes za mnou přišel, tak já utíkám.„
Otočila jsem se k přístavu a vyrazila. Bylo mi divně. Odhodlání se střídalo s úzkostí, napětí s vírou, v hlavě mě hučelo jako v úlu. Ještě jednou jsem se ohlédla, jestli tam anděl ještě stojí a všechny pocity vystřídal údiv. Na kopci stál Alda, Kikinka, Čita, Sofinka a Spajk a na moje ohlédnutí reagovali zvednutím tlapek.„ Nejsem v tom sama!„ řekla jsem si a téměř slyšela, jak mi kámen spadnul ze srdce. Tlapky dostali novou energii a já se rozběhla dolů, k přístavní zdi.
