Nebeská louka – kapitola 12 – dovádění

by

Sníh byl príma a radovánky ještě lepší. Dováděli jsme jako smečka štěňátek. Když se nad tím zpětně zamyslím, tak to vlastně byla po strašně dlouhé době moje další hra. Naposledy jsem si hrála se sestřičkou, když jsem byla malé škvrně. Ale to sem nepatří. Čita lítal po sněhu jako pominutej a každou chvíli se v něm válel po zádech.

Toho využil Alda a když se Čitánek řítil kolem něj, tak do něj lehce šťouchnul. Ten ztratil rovnováhu a už ležel v závěji. Alda nelenil a hned byl u něj, postrčil ho tlapkou a milý Čita už svištěl z kopce dolů, jako na sáňkách. Hrabal při tom tlapkama do vzduchu a snažil se přetočit. To se mu nakonec povedlo ale ouha. Jak se dostal na bok, rychlost ho znovu převážila a místo aby se vezl, tak se rozkutálel. Místo oranžové barvy se začala objevovat bílá a za chvilku se po svahu koulela sněhová koule s tlapkama a ocáskem. Chechtali jsme se, až nás bříška bolela a Spajk, hned zkoušel tu novou metodu sjíždění svahu. Jen se nesnažil koulet. Mezitím se Čitokoule zastavila a rozpadla, Čita se oklepal a chtěl něco vykřiknout, ale v tu chvíli mu přední tlapky podrazil bruslící Spajk a vše začalo nanovo, jen na konci byla bílá sněhová stonožka.

Připadalo mi to směšné, ale najednou bác a už jsem jela tady dolů. Ještě jsem koutkem oka zahlédla, jak se nahoře směje Kikinka a jak strká do Sofinky, aby se taky svezla. No prostě, řádili jsme a škádlili se navzájem dlouhé minuty. Najednou se kousek od nás objevil veliký pes.
„Copak to tu děláte mrňata?„ zazněl jeho hluboký hlas.
„Co bychom dělali, hrajeme si„ odvětil Alda.
Příchozí pokýval hlavou a dozvěděli jsme se, že je z vesničky u jezera, že byl na obhlídce okolí a slyšel náš křik a viděl víření sněhu.
Postavil se před nás a téměř budil hrůzu. Alda byl ani ne poloviční, my ostatní bychom si z něj mohli dělat prolézačku.
„Tak hrajete, říkáš. Tohle je nějaká hra? Chcete vidět, jak vypadá hra na sněhu?„
Kývali jsme na souhlas a ani přesně nevím, jestli to bylo ze zvědavosti, nebo ze strachu.
„Tak pojďte“ mávnul ten ohromný malamut tlapkou a vydal se směrem, odkud původně přišel.
Raději jsme vzorně ťapkali za ním. Ušli jsme několik stovek metrů, když se zastavil, ukázal před sebe a pronesl: „tady se provádějí hrátky na sněhu!„
Koukáme před sebe a nestačíme se divit. Přímo před námi byl obrovský tobogán, za ním dva kopce ve tvaru velikého písmene U.
„Tak co, dáte si jízdu dolů, nebo koulení?“ usmíval se náš průvodce.
„Svatej Hafe, to je sešup„ nadšeně pískal Čita, jedu tím korytem.
A než jsme stačili jakkoliv reagovat, pádil na start.
„A co vy další, taky jedete?„ tázal se Kim, jak se nám představil náš nový průvodce.
„No, raději se jen podíváme“ špitla jsem.
„Jak chcete“ usmál se.

Čitu posadil do jakési duté žehličky, vysvětlil mu, jak se má držet a jak má cestou výt.

„Jedeme!“ velel Čitánek a žehlička se dala do pohybu. Jak nabírala rychlost, zvyšoval se jekot „řidiče“.
Nakonec dojel až do cíle dolů, kdy se to jeho vozítko zapnulo k nějaký dlouhý šňůrce a ta ho vytáhla zase nahoru.
Čita vylezl ven a křičel na nás, „to je paráda, to musíte zkusit! Nebojte, nic to není! Ale když nejedete, pojedu znovu!„
Abychom před tím mrňousem neukázali, že se bojíme, postupně jsme to zkusili všichni a vůbec nic zlého to nebylo.
Dokonce jsme jezdili ve vláčku, kdy nás jelo několik za sebou. No, výskot to musel být v těch horách hrozivý.
Kim nás ještě lákal na tu druhou jízdu, kde se jezdilo v takový kulatý věci, co vypadala jako hrnek na kafíčko, který se řítil z kopce, aby se na tom druhém pomalu zastavil a vydal se na cestu pozpátku, a tak stále dokola, dokud se nezastavil úplně dole.
Čita to hned běžel zkusit, ale když se vypotácel z hrnku a motaly se mu tlapky, tak jsme to raději nezkoušeli a věnovali se jízdám v tobogánu.
Nikdy v životě jsem si tolik nevyhrála, ani jsme nepostřehli, že se blíží večer.
Když nás Kim na to upozornil, bylo nám jasné, že k Majáku dnes nedojdeme.
„No nevadí“ zhodnotil situaci Alda, „postavíme si domek, krásně se vyspíme a zítra budeme pokračovat.„
A tak se i stalo, společným přáním jsme si postavili krásný dům, připravili chutnou večeři a ještě chvilku si před spaním vyprávěli naše příběhy, když v tom se ozval zvoneček.
„My máme i zvonek?„ podivila se Kiki „to je asi Kim“.
Zvedla se a šla ke dveřím. Otevřela, chvilku tam stála, pak se obrátila a povídá: „to je pro tebe Pretinko!„

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště