Nebeská louka – kapitola 11 – cesta

by

Alda jako zkušený průvodce vyrazil v čele, za ním celá naše smečka.
Nejprve jsme minuli několik domků a potkali dokonce i několik pejsků. Nikdo na nikoho neštěkal ani nevrčel, slušně jsme se pozdravili nebo jen zavrtěli ocásky a šli jsme dále.

Poměrně brzy se „vesnická cesta“ změnila v pěšinku. Procházeli jsme mezi keři na louce, podél lesa, následně jsme přeskákali potůček a vysokým porostem pestrobarevných stromů došli až k vyhlídce. Před námi se objevil vysoký zalesněný kopec. Co kopec, přímo hora to byla.
„Okolo té hory musíme nahoru a pak zase dolů do dalšího údolí„ vysvětloval nám náš „horský„ vůdce Alda. A tak se šlo.
Přestože jsme se škrábali do pořádného stoupání, kupodivu mě tlapky nebolely, ani jsem neměla problémy s dechem. Všechny bolístky zůstali kdesi daleko, před branou na Nebeskou louku.
Aniž jsme si to uvědomili, stanuli jsme na vrcholku. Před námi se rozprostřelo úchvatné panorama. Dole v údolí bylo jezero, okolo několik dřevěných srubů, z jejichž komínů se kouřilo, a na pozadí se tyčila obrovská, sněhem pokrytá hora, jejíž vrchol se ukrýval v mlžném oparu. Oproti ní, bylo to, co jsme zdolávali pouhým kopečkem.
„Co je to bílé?„ ptal se Spajk.
„Přeci sníh„ vyštěkl Čita, ale pak se zarazil a jeho pohled klouzal střídavě ze Spojka na Sofinku a zpět.
„Že vy jste nikdy neviděli sníh?„
Sofi a Spajk zavrtěli hlavičkami.
„To se ale brzy změní“ vmísil se do debaty Alda „protože my musíme tam, za tu horu.„ A měl pravdu, za horou jako by vycházelo slunce.
„No nazdar„ děsila se Sofinka „to bude něco na mý malilinkatý tlapičky.“
Alda se jen pousmál, pronesl „neboj“ a vyrazil k vesnici.
Sestupovali jsme do údolí pěkně jeden za druhým, když tu se ozval Čita. Do údolí se neslo jeho: „V řadě za sebou, všichni pejsci jdou, kráčej za majákem tlapka za tlapkou.„
No prostě je to šašek, zase nás svou lumpárnou překvapil, pobavil a nakonec i strhnul. Sofi a Spajk se k jeho nápěvu přidali a jestli předtím dole ve vesničce někdo bydlel, musel před jejich vytím utéci. Ale na druhou stranu nám cesta pěkně utekla a dokonce jsem se jednu chvíli přistihla, jak jim do taktu mávám ocáskem.
Vesnice nebyla zcela pustá, viděli jsme zde několik velkých psů, samí Huskie a Malamuti. Však se také jednalo o severní vesnici, byla poslední na cestě k Majáku.
Měli zde i Hafky salon, kde jsme se zastavili na trošku teplého čaje a polívku. A pak už jsme pokračovali v našem putování. Cesta nás vedla k těm zasněženým pláním. Zprvu to šlo dobře, ale čím jsme byli výše, tím se sníh blížil, až jsme stanuli na jeho okraji. Čita hned utíkal vpřed a už se válel ve něhu. Spajk ho opatrně následoval, Sofinka se raději držela vedle mne.

„Ty jo, Sofi, pojď se na to podívat!„ nadšeně vykřikoval Spajk.

„Je to studený a mokrý!„
Usmála jsem se a koukla vedle sebe. Sofinka tam stála a koukala na mě, jako by se ptala: „Můžu?“
Šťouchla jsem do ní čumáčkem a pobídla jí: „tak utíkej!„
Nemusela jsem to říkat dvakrát, rozběhla se za klukama a za chvíli již všichni tři řádili ve sněhových závějích.
Kiki je pobaveně pozorovala a pak povídá: “Ty, Aldo, kdy ses naposledy rochnil ve sněhu?„
Alda pohodil hlavou. „Víš, že ani nevím„
„A ty Pretinko?„ zamyslela jsem se a říkám jí: „Jo holka, to už je dávno.“
„A co nám brání mezi ně vlítnout a pořádně je v tom sněhu vyválet?„ zazněl naposledy Kikinčin hlas.
„Nic„ odpověděl Aldův výkřik a náš doposud rozumný vůdce vlítnul mezi ostatní jak několika měsíční štěně.
S Kikinkou jsme se začali smát a během několika okamžiků jsme se všichni honili v chladivém bílém poprašku a bylo úplně jedno, jestli máme několik měsíců či několik let.

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště