Nebeská louka – kapitola 10 – příprava na cestu

by

Podvečer jsme se sešli v hale a dlouho do noci jsme si vyprávěli. Padlo slovo i na světlo, za kterým všichni pejsci jdou, když opustí lidský svět. Alda nám vyprávěl o tom, jak na konci louky stojí veliký maják, který svítí do dálky a ukazuje všem zvířátkům cestu. Dohodli jsme se, že následující den se na něj půjdeme podívat.
Tak se i stalo.

Příjemnou noc v novém domově pomalu vystřídalo ráno.
A bylo Vám stejně příjemné, ba co víc, bylo překvapivé.
Byli jsme ještě v polospánku, když kolem našich čumáčků začala kroužit libá vůně. Pomalu jsem otevřela oči a nasála, odkud, že se to line. Než jsem si stačila uvědomit, že to cosi voní kdesi dole, ozvalo se škrábání na dveře.
„Holky nespěte!„ přes dveře zněl tlumený Čitův štěkot „podává se snídaně!“
Kouknu na Sofinku. Pomalu se škrabala z pod dečky, protáhla se a povídá:
“to jsem se krásně prospala. Zdálo se mi, jak něco krásně voní … Hele ono se mi to nezdálo, ono tu opravdu něco nádherně voní, honem pojďme, ať na nás taky něco zbude.“
Vyrazily jsme dolů, ale protože nejsme střeštěnci jako Čitánek, tak jsme šli s důstojností fenek. Sofi „rozjela“ schody a za okamžik jsme se ocitly v hale. Ostatní už tam byli a pomlaskávali si u mističek. Ze dvou volných nás lákala ta vůně, které se nadalo odolat. Kiki nám prozradila, že je to její vlastní recept a museli jsme jí pochválit, snídaně byla báječná.
Když už jsme si představovali nějakou tu ranní siestu, Čita odběhl, ale za malou chvilku se vrátil. Seděla jsem k němu zády a tak jsem si jen všimla, jak Alda vyvalil oči, Sofinka se začala smát a Spajk se válel na zádech a od smíchu se mu klepali paciny. Otočím se a co vidím?
Přede mnou stojí ta oranžová kulička, na hlavě sportovní čapku a na zádech malý batůžek!
„Co se chechtáte?„ pustil se do nás „přeci se jde na výlet ne?! Nevím jak vy, ale já jsem připraven vyrazit!„
Chvíli nám trvalo, než jsme se utišili, ale koutky nám ještě dlouho cukali, když jsme si představili toho turistu. Pak mu Alda vysvětlil, že vše. Co budeme cestou potřebovat si jednoduše budeme přát, tudíž se s ničím nemusíme vláčet.
„To bychom si mohli přát, aby ten maják byl tady před domem ne?„ vyzvídala Sofinka, ale Alda zavrtěl hlavou.
„Tak to bohužel nefunguje, maják je vždy na svém místě, kdo ho chce vidět, musí k němu dojít.“
„A je to daleko?„ nedala se odbýt Sofinka.
„Ano, je.“
„Tak to abychom vyrazili„ ukončila debatu a nesla se ke vchodovým dveřím.
Všichni jsme postupně vyšli z domu. Venku byl pěkný den a nás čekalo první dobrodružství na Nebeské louce.


Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště