Tu noc jsem nemohla usnout a zlá nemoc způsobila, že mě bolel celý pejsek. Najednou se přede mnou začalo jakoby rozednívat, modré světlo pomalu sílilo, až se z něj vytvořila postava krásné paní v dlouhých šatech. Co mě udivilo, ta paní měla na zádech křídla jako ptáčci. Ani jsem si neuvědomovala, že se nebojím, jen jsem zírala na to zjevení.
“Pretinko” náhle tiše řekla ta bytost pohladila mne. Nebylo to, ale jako pohlazení od člověka, spíš jako lehký závan jarního větru a bylo to věru příjemné.
“Ty mě znáš?” překvapeně jsem odpověděla, “a kdo ty vlastně jsi?”
“Jsem tvůj anděl strážný a přišla jsem ti říci, že je čas vydat se na dlouhou cestu za rozkvetlou, prosluněnou jarní loukou. Máš přeci ráda louku plnou sluníčka viď?”
“To tedy mám, ale jak ty to můžeš vědět?” ptala jsem se dále.
“Vždyť ti povídám, že jsem tvůj anděl strážný, vím o tobě všechno ode dne tvého narození. Jak si bydlela v košíčku, o cestě do Prahy a pražském trápení, jak si pro tebe přijeli noví lidé, jak ti Michal špital básničky, prostě všechno. Znám tvoje přání i tvoje pochybnosti. Teď zrovna přemýšlíš o tom, jestli vyskočit a rozběhnout se za mnou, nebo se jít poptat Michálka. Nakonec stejně uděláš oboje, jen ti to Michal nebude věřit. Takže půjdeme?”
Chvilinku jsem přemýšlela. Zima byla dlouhá a mně se stýskalo po sluníčku. Mám to zkusit? Donesou mě tam někam daleko moje bolavé tlapky? Než jsem si všechno rozmyslela, slyším hlas: “nemusíš se bát, jakmile vykročíme, všechna bolest tě přejde, tlapky půjdou skoro sami. Teď pochybuješ, jestli vyrazit, nebo ne, trochu se sama bojíš a bojíš se, že ti bude smutno. Všechno to, ale zmizí, jak uděláš první krůček.”
“Ale jak najdu tu správnou cestu? Nezabloudím? Co budu jíst a pít?” napadlo mě a v zápětí slyším odpověď “nemusíš se bát, povedu tě a na cestě nikdy nebudeš sama. Když se budeš chtít napít, určitě bude poblíž studánka, když budeš mít hlad, najdeš u cesty plnou mističku.”
“A teto, jé, promiňte, chtěla jsem říci paní andělová, co Michálek a ostatní? Půjdou s námi?”
“To bohužel nejde. Jednou tou cestou půjdou všichni, ale až nastane jejich čas a ten ještě není. Ta pěšinka se každému živému tvoru otevře pouze jednou a on po ní musí vyrazit sám, pouze se svým andělem. Ale do cíle svého putování nemusí dojít sám, třeba potkáš nějakého kamaráda, co jde stejným směrem a spolu dojdete na nebeskou louku.”
“Tak to by bylo hezký, to už se tolik nebojím” odvětila jsem a představovala si to dobrodružství.
Teta anděl mi znovu pohladila a pravila: “tak seš připravená? Můžeme vyrazit?”
“Ještě chvíli počkej” rychle jsem řekla, “něco musím vyřídit” a pomalu se šourala temnou chodbou. “Tak si pospěš” řekl ten laskavý hlas. “Michal si stejně bude myslet, že to byl nějaký sen, ale jestli chceš…”
Šla jsem za svým psím druhem a snažila se mu to všechno vypovědět, ale zdálo se mi, že ta teta měla pravdu. Tak jsem se rozloučila a nechalo ho spát.
“Teto, tak jdeme. Jsem z toho dobrodružství celá nesvá.”
Anděl mávl rukou a náhle přede mnou byla dlouhatánská, do dálky se linoucí, cesta, na jejímž konci svítilo nějaké světlo.
“Tam je tvoje louka” zaslechla jsem. “Udělej první krok a uvidíš.”
Zavřela jsem oči a vykročila. Náhle jsem se cítila lehká jako vánek, tlapky nebolely a volně se mi dýchalo. Zkoušela jsem se rozběhnout, šlo to náramně. Tak jsem si to cupitala tou cestičkou, anděl létal vedle mě a bylo mi dobře. Náhle mě zaujaly nějaká světýlka podél cesty. “Teto, co je to za světýlka? To jsou lampy, aby jsme nezabloudili? Dobře je to tady vymyšlené.”
“Ale ne”, oponoval mi anděl: “to nejsou lampy, to jsou mí kamarádi andělé, kteří doprovázejí své pejsky k nebeské bráně.”
Zastavila jsem se a koukám do dály. Cesta se mi najednou zdála nekonečná a světýlek na ní bylo snad tolik, jako hvězdiček na obloze. “Páni, tolik pejsků tam jde! Vždyť se tam nevejdeme!”
“To se nemusíš bát, nebeské louky jsou obrovské, tam se vejdou úplně všichni pejskové, dokonce i všechna ostatní zvířátka a lidé.”
“Všechna zvířátka pravíš? To tam budou i blechy?” ošila jsem se.
“Budou i nebudou” pousmál se anděl. “Každý druh má své nebe, takže blechy v nebi budou, ale na tvé louce ne. Tak půjdeme dále?”
“Šla bych, ale troška vody by nezaškodila.”
“Co jsem ti říkal?” opět se pousmál anděl. “chceš vodu? Mysli na studánku!”
Zkusila jsem to a najednou byla přede mnou uprostřed cesty studánka. Napila jsem se, obešla studánku a napadlo mě: “co když do ní někdo spadne?” Otočila jsem hlavu a studánka byla pryč. “Aha, takto to funguje, to je dobrý” prohodila jsem v duchu: “tak to můžeme jít dál”.
Už ani nevím jak dlouho jsme putovali, když tu náhle, za jednou zatáčkou, vidím jedno to světýlko je docela blízko. “Teto! Támhle jde někdo před námi! Poběžíme za ním!” Chtěla jsem se rozběhnout, ale nožky mi ztěžkly a oči se mi klížily.
“Musíš se trochu prospat na další cestu Pretinko” to jsem ještě zaslechla, jakoby z dálky a pak mě spánek přemohl.
