Můj život s Pumi

 

 

25.června 2003 vstoupilo do mého života tornádo. Úplně ho převrátilo, rozmetalo všechny zažité zvyky a pak se v něm spokojeně usadilo. Celému světu tak dalo najevo, že od této chvíle patřím pouze jemu. Od chovatele si přineslo honosné jméno Komlokerti Vagany Kontess. Doma jsme jí začali říkat Bellary. Je typickým zástupcem maďarského pasteveckého plemene pumi a chová se podle toho. Hlídá všude a všechno. Kdyby mohla říct na světě jedno jediné slovo bylo by to bezpochyby „moje“. Moje jídlo, moje panička, moje balonky, moje překážky, moje zahrada, všechno moje. A pokud to jenom vypadá jako moje, je to taky moje.

 

    Ale zpět na začátek. Na počátku všeho byl fenomén zvaný agility. Jako každému agiliťákovi byl i mě jeden pes málo a tak jsem hledala pro svou šeltičku kamaráda a pro sebe partnera, se kterým pokoříme všechny parkury světa. Volba padla právě na pumi. Rychlý, hbitý,ostražitý, učenlivý, lehce ovladatelný… ta slova mi zněla v uších a já už pomalu viděla jak vbíháme do cíle na Mistrovství světa. A začala jsem shánět štěňátko. Po pár měsících jsem skutečně vypátrala jednu chovatelskou stanici na maďarsko-slovenském pomezí. A dokonce měli březí fenku. Pan chovatel potvrdil moje načtené vědomosti a pumi vychválil až do nebes.

 

     Nadšeně jsem čekala na štěňátko a každý týden telefonovala do Maďarska. Chovatel mě trpělivě ujišťoval, že musím vydržet „ještě o týžďen“. Konečně přišel ten vysněný den a hlas v telefonu mi slovensko-maďarsko-rusky oznamoval, že „sú na světě. Dvě děvčata a štyrí chlapci“. Těch sedm týdnů do odběru se nekonečně vleklo, ale nakonec přece jen utekly a já naposledy (snad po stopadesáté) volala do Velkého Mederu, že si v neděli přijedu pro svůj vysněný zázrak. A že z těch dvou feneček chci tu temperamentnější, živější, odvážnější a rychlejší. Pan Dömeny se smál a říkal : „Ale také su všetky pumi“. Já se smála taky ( ó bože, jak jsem mohla být tak hloupá) a trvala na svém. Chci tu akčnější. Chovatel si patrně pomyslel něco o blondýnách a to nejdivočejší tornádo (v mých očích tenkrát to nejtemperamentnější štěňátko) mi skutečně vybral. Byla jsem z ní naprosto unešená. Ještě na svém rodném dvorku se pokusila sežrat moji šeltičku, svého otce a tři kolemjdoucí, kteří se neopatrně dotkli plotu ( obdivujte,prosím, spolu se mnou její odvahu). Na česko-slovenské hranici se pokusila o útěk a napadení celníka (obdivujte její rychlost). V Brně na nádraží zaútočila na vlak. Byla jsem šťastná a nadšená jak odvážné, temperamentní a skvělé mám štěně. Během následujících týdnů se ukázalo, že odvaha a temperament ji neopouští a mě začaly padat růžové brýle.

 

    S odstupem času můžu říct, že moudré knihy, ani chovatel rozhodně nelhali. Pumi je rychlý. Tak rychlý, že se vám ho nikdy nepodaří chytit. Pumi je hbitý. Tak hbitý, že všechny vaše pokusy ho potrestat se naprosto míjí účinkem. Vy zběsile tlučete novinami, vařečkou či vodítkem kolem sebe a on hravě uskakuje. Pumi je ostražitý. Štěká hodně, štěká rád. Na všechno a na všechny. Časem se naučíte nereagovat. Zběsilý jekot u plotu mě nechává chladnou, vím, že k nám neleze zloděj, ale že před dvaceti minutami kolem proletěl motýl. Pumi je učenlivý. Dokonce velmi učenlivý. Zejména v oborech krádež, útěk, výskok na hlavu kolemjdoucím a překusování vodítek dosahuje velmi excelentních výsledků. Prostě pumi je dokonalý. Je to anděl s ďáblem v těle a koho si jednou ochočí, ten je jeho navždy.

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště