Už je to skoro 11 let, kdy jsme se přistěhovali do Brna. Protože jsem od dětství měla vždy vedle sebe čtyřnohého přítele, tak ani tady jsem si neuměla představit, že by u nás v domácnosti tento důležitý člen rodiny chyběl.
Jednoho dne jsme v televizi shlédli dokument o plemenu „mops“. V tu chvíli jsme se rozhodli, že to je to pravé plemeno pro nás. Do měsíce jsme měli doma našeho Kimečka. Od štěněte hodně marodil. Trpěl demodikózou (parazitickou chorobou), takže jsme měli doma takového „mopse naháče“. Ale náš pan doktor ho ze všeho dostal. Před těmi 10 lety to byl obětavý lékař. Tenkrát jsem panu doktorovi věřila, i když postupem času ta péče už nebyla taková, jako zpočátku. Lékaři se v ordinaci střídali, pejsky neznali, takže jednali jen podle zápisků v počítači. Když bylo Kimovi 7 let, začaly mu ochabovat svaly na zadních nožičkách. Vypadalo to s ním dost špatně a tak jsme se rozhodli, že mu na stará kolena dopřejeme kamaráda.
Pro dalšího mopsíka jsme si jeli až do Jižních Čech. Byl to úžasný výběr. Náš Maxík měl povahu, kterou má málokterý pejsek. Dělal nám radost každý den, co žil a Kima svoji neutuchající dotěrností (v dobrém slova smyslu) postavil zase na nohy. Tulili se k sobě v jednom pelechu, stále byli spolu, jak jednomu z nich něco bylo, druhý ho opatroval a nehnul se od něho, prostě, byli to kámoši jak se patří. Max byl veselý, tak trochu neposlušný a tvrdohlavý pejsek. Ale tolik lásky a tolik radosti, co nám dal… – to už se jen tak nevrátí. Divíte se, že píšu v minulém čase?
Je to strašně smutné, ale o Maxe jsme přišli tuto sobotu při poměrně banálním zákroku a to odstraňování zubního kamene. Zákrok jsme svěřili panu doktorovi, kterému jsme do té doby věřili. Domnívali jsme se, že když nám zachránil Kima před 10 lety, že je to i dnes ten obětavý pan doktor. Bohužel, tentokrát nás přesvědčil o tom, že je vše jinak. Že pes je pro něj jen pacient nebo snad dokonce věc, jak je chápán v našem právním řádu.
Asi před měsícem jsem zjistila, když si Maxík konečně nechal sáhnout do tlamičky, že se mu některé zoubky kývají. Tak jsem hned volala panu doktorovi a několikrát jsem ho na problém s narkózou u mopsů upozornila. Protože znám několik případů, kdy mops při operaci dostal narkózu a tu špatně zvládal či nakonec nezvládl vůbec, strašně jsem se bála jakéhokoli zákroku s narkózou. Stále dokola jsem se pana doktora ptala, zda to není nebezpečné, že se o něho bojím. Kdyby mi řekl, že není žádná jistota, tak bych žádnou narkózu v obyčejné ordinaci nepřipustila a rozhodla se navštívit nějakou lépe vybavenou veterinární kliniku, či využít jiné možnosti léčby. Ale jsem laik. Pan doktor mě ujišťoval, že vše bude v pořádku. Nakonec jsme se domluvili, že přijdeme v sobotu ráno.
Max dostal narkózu bez jakéhokoli předběžného vyšetření a protože nebyl dostatečně uspaný, tak mu pak pan doktor přidal ještě další injekci. A odešel od operačního stolu, kde sestra poté prováděla zákrok sama. Byla jsem po celou tu dobu u toho. Bylo pro mě šokující, že ho pan doktor během zákroku nekontroloval a nechal sestru čistit a trhat zoubky. Jen sem tam se přišel podívat a zase odešel k počítači. Věnoval se jinému pacientovi a ani nereagoval na mé připomínky, že se mi nelíbí Maxikův dech. Pak už jsem ho upozorňovala, že nedýchá, ale řekl mi, že to tak není, že je vše v pořádku. Nedokážete si představit, jak mě bylo. Můj nejmilovanější čtyřnohý kamarád nedýchá.
Najednou se pan doktor probral a začal provádět masáž srdíčka, ale už bylo pozdě. Byla jsem vykázána z ordinace do čekárny, kde na nás čekal manžel s Kimečkem. Pochvíli nás sestra vyzvala, abychom jeli domů, že si ho tam nechají na pozorování a že nám pak zavolají. Nemohu říct, zda ho ještě vůbec dostali k vědomí nebo se jen báli, abychom jim neudělali scénu před ostatními majiteli čtyřnohých miláčků, kteří také čekali na ošetření. Nějakou dobu jsme ještě celí zmatení seděli v čekárně, než jsme se rozhodli odjet a čekat doma na zprávu.
O co víc mě pak strašně překvapil telefonní hovor pana doktora, ve kterém mě lakonicky oznámil, že to Max nezvládl. Podle mě ten, kdo to nezvládl, byl pan doktor. V tu chvíli jsem, pod tlakem smutku, ještě nebyla schopna ze sebe vydat rozumnou větu.
Okamžiky, které jsme pak zažívali byly strašné. Odešel nám člen rodiny. Ten smutek, ta bolest, to se nedá popsat. Pochopí to jen ten, kdo o svého čtyřnohého přítele přijde. Smíříte se třeba s tím, když vám zemře pejsek stářím, možná i vážnou nemocí, ale když vás veterinář připraví o pejska naprosto zdravého, tak je to hodně těžké. První dojmy byly takové, že už nikdy nechceme jiného psa. Po pár hodinách pláče a smutku jsme začali uvažovat o tom, že si pořídíme dalšího pejska, který to prázdné místo vyplní a který bude dobrým kamarádem pro našeho dědečka Kimečka.
Když jsem se trochu vzpamatovala, napsala jsem panu doktorovi e‑mail. Čekala jsem alespoň nějakou omluvu, citlivý přístup, vysvětlení, ale dočkala jsem se až po pár dnech jediné velmi strohé odpovědi, která jasně popisuje chladnou povahu pana doktora. Cituji : „Nastalá situace mně samozřejmě není příjemná, chtěl bych jen doplnit, že pes dostal ke krátkodobé narkóze léčiva i dávky odpovídající věku i plemeni a relativní jednoduchosti zákroků na zubech.Každý zákrok nese určitá rizika komplikací, u plemene mops je nepochybně vyšší a dávky sedativ či narkotik s tím počítají“. Nakonec, aby mi ho ještě bylo líto. Jak psal: „Nastalá situace mně samozřejmě není příjemná, ….“. To nelze považovat za omluvu. Podle pana doktora situace prostě NASTALA. Rizika znal. Měl upozornit předem a nabídnout jiná řešení, která neohrozí život čtyřnohého přítele. Jsem velice zklamaná a smutná. Náš Max zemřel jen proto, že měl na zoubkách zubní kámen a pan doktor si s tím neuměl poradit nebo to jednoduše podcenil. Nevím, co k tomu ještě dodat. Je to k pláči. I my jsme udělali velkou chybu, že jsme si předem nezjistili další možnosti léčby. Taky si máme co vyčítat.
Odpoledne jsme se nakonec s manželem rozhodli, že si pořídíme dalšího mopsíka. Okamžitě jsme začali hledat na internetu inzeráty, abychom utišili trochu ten smutek. Měli jsme velké štěstí. Našli jsme inzerát, kde nabízeli k prodeji tříletého mopsíka, protože majitelka se odstěhovala a nemohla se o něho starat a její maminka je silný alergik. Ihned jsme reagovali a ještě večer si pro našeho Charlieho jeli. Když jsme ho uviděli, ihned jsme se do něho zamilovali. Byl to čipera, černý mopsík a rošťárna mu koukala z oček. Hned k nám přiběhl a chtěl se pomazlit. Prostě přesně to, co jsme v tu chvíli potřebovali.
V pondělí měl Maxík kremaci. Dnes nám doma po něm zůstal jen koutek s fotografií, urničkou a každodenně zapálenou svíčkou. Jeho místo v rodině zastoupil nový čtyřnohý přítel Charlie. Kimeček má kamaráda a my spolu se smutkem nad ztrátou našeho Maxíka i radost z nového přírůstku do rodiny.
Nakonec chci poradit všem, kteří jsou důvěřiví tak jako jsem byla já: „Dávejte si pozor, kdo ošetřuje vašeho miláčka, raději vše zkonzultujte ještě s jinými lékaři. Chlupatého mazlíčka a člena rodiny vám pak už nikdo nevrátí a když budete mít smůlu, jako jsme měli my, tak vám jen sdělí, že to váš pes nezvládl.
