Já Lexa – díl č.1

Moji drazí přátelé, chtěla bych Vám vyprávět kousek mého života. Jmenuji se Lexa a na to, že jsou mi jen čtyři roky už jsem toho spousty zažila, bude to asi tím, že můj život utíká jaksi rychleji nežli ten, mých lidských kamarádů. Pohodlně se usaďte a přečtěte příběh, jak se během jednoho roku může život obrátit naruby.

Říjen

Jsem tu,

deru se k cecíku je tu ale málo místa, za to teplíčko. A tady je, ten nejlepší mléčný bar široko daleko. Maminka je moc milá, je nás požehnaně, tak nemá tolik času na idividuální péči – jaká škoda je opravdu milá. No dny ubíhají opravdu rychle , stejně tak rychle odcházejí moji sourozenci – je to těžké období . Jéé ty děti jsou tak milé, líbím se jim a oni mě, jsou tak srandovní a vydávají vtipné zvuky, ale počkat kam mě to nesou – mamiiiii!

Prosinec-Červen

Tak dobře musím uznat, že to v tom novém domově není zas tak špatné, děti si semnou hrají, jeéé uups, loužička na světě, když já to nečekala. Ale ten vousatý velikánský pán se mi nezdá, proč tak křičí. Ne ne, co to děláš ty vousáči, já chci být s dětma, kam mě to neseš?! Bože tady venku je ale zima, Ježiši snad mě neneseš do tý kovový diravý bedny, já tam nechci!
Hej vousáči nenechávej mě tady, cože v kleci zůstaneš? vždyť je tu zima a já jsem malá! Počkej nikam nechoď já už to neudělám prosím vrať se. Je mi smutno, strašně velikánský smutno, maminko moje u tebe bylo takový teplíčko, co to je tamhle v rohu, takový domeček, jú je tam i madračka a deka, trochu to tady smrdí, ale co lepší jak v tý zimě. Uaa to byl ale dlouhý den….

Budíček! Já mám ale hlad jako vlk, co asi bude dnes k snídani? a čůrat se mi chce! Tak už mě pusťte!………………………..

No to je dost nesete jídlo, čekám tu celý den, musela jsem se vyčůrat tamhle v rohu, co máte dobrýho?! Jej co to je takovej mix, to snad předžvíkala kráva nebo co, mám ale zatracenej hlad tak už mi to dej človíčku! Jé i nějaká ta kostička by se našla, mňam. No to snad né, oni mě pustí, jupí já si budu hrát,hurá. Děcka kde jste byli takovou dobu.

No a hráli jsme si, byla to fakt sranda. Postupem času jsem si zvykla i na svou klec, i na zbytky k jídlu a trpělivost z dětma jsem taky měla. Jen mi vadilo, že přibývalo dnů, kdy na mě zapoměli a já se nedostala z klece, měla jsem tam roh kam jsem se
chodila venčit a nikdo si toho nevšímal. No jenže když jsem byla takhle zavřená a pak mě pustili začla jsem řádit! Lítat s větrem o závod- a nedej bože, když jsme něco shodila, vylila, neposlechla a nebo vlítla do domu…

Jééé to nééé, vousáč křičí a jde po mě, koukej, jak jsem malinká, opravdu mě to mrzí, vždyť já měla jen trochu radost..AU , AUU ,JAAAUUU TO BOLÍ! ne to stačí už mě nebij. Proč mě tak zdvihá, Ježiši AUUUU MOJE HLAVA , házet se mnou, to je nefér.

a jindy to bylo zase třeba …

Ježíš, co to máš v tý ruce vousáči, klacek mi budeš házet? SSSSSTT JAU můj zadek. au, auu ,auuu,auuu,auuu, aaaaaauuuuuu už dost!! No dobře už vím radši jdu do klece sama abys mě tam nemusel házet. A co jídlo to pro jistotu taky nedostanu viď? Ach bože jak dobře mi bylo u maminky, proč jsou na mě tak zlí, co jsem provedla tak hrozného?! Mám STRACH moc velký strach, bojím se, kdybych tak mohla být z dětma ty jsou na mě hodní, a nebo paní tami tajně občas nosí piškotky, a učí mě povelům už umím sedni a lehni.Jsem unavená….

Červenec-Srpen

Dnes ráno to vypadalo na dobrý den. Opak byl pravdou. Přišli za mnou děti hráli jsme si, dostala jsem najíst a šla si odpoledne lehnout na místo, děti však chtěli ve hře pokračovat, tak jsem jim vyhověla a hráli jsme na honěnou, pak jsem skočila na menšího kluka a ten se svalil k zemi a začal brečet, a to by jste nevěřili, ale větší kluk vzal klacek a seknul mě přes hřbet, ta bolest! zakřičela jse a utekla do kouta kluk byl ale po tátovi a byl naštvanej, nikdy pro mě nebyl čas tak dlouhej a dostala jsme pořádnej vejprask, skoro jsem nemohla chodit! Nohy dřevěný, tělo bolavý, žaludek sevřenej, všude mě píchá a bolí i teď. Dopadlo to tak , že jsme se doplazila do klece a večer přišel vousáč aby mě dorazil, hodně křičel, otevřel klec a já se div strachy nepočůrala, zmenšila jsme se jak to šlo a vylítla ven. Šel po mě, ale já mu utíkala, to ho naštvalo ještě víc, zdál se být nepříčetnej…Na druhym konci zahrady, byli vrata, poprvé v mém životě otevřený! Měla jsme takovej strach, že jsem ze vrat vylítla jak střela, nějakou dobu běžel vousáč za mnou, ale bylo už pozdě – možná, že kdyby neřval tak táhni ty čokle, ať tě tu už nevidím, že bych se vrátila. A věřte v tuhle chvíli bych se chtěla vrátit, jenže nevím kudy. Je tma a já jsme ztracená, je tu okolomě spoustu divnejch věcí, nikdy jsme venku nebyla.

Čas plynul a já jsme se potulovala, kde jsem chtěla, sem tam jsem našla něco k snědku. Párkrát se mě pokusil nějaký člověk chytit, dokonce mi i nabízel jídlo, ale já jsem nikomu nevěřila. K sobě jsme nikoho nepustila. Seznámila jsem se i z jinými psy oni mi rozuměli,byli fakt kámoši. A to jsme jednou došla na takové sídliště, štrachala jsme u popelnic něco k snědku, v tom přijelo velký auto a z něj vyskákalo několik chlapů. Bála jsme se měli takovou dlouhou tyč a na konci smyčku. Po dvou úspěšných útěcích mě chytli. Byla jsme vyklepaná, dali mě do auta a odvezli mě do psího ústavu. Bylo to tam vážně dost divný, někteří psi vyprávěli dlouhé příběhy a nebo už ani nedutali, bylo tam dost lidí a nejhorší z nich byl ten v bílém plášti, no řeknu Vám doktor, jak mu říkali, byl fakt mučitel. No a byla jsme zase v kleci k jidlu jsem neměla příliš chuť, ale časem jsme si zvykla. No a taky tam byl jeden docela milej pán, kterej se mnou chodil na procházky, k tělu jsem si ho, ale nepustila ! A to jsme se vraceli takhle z procházky……

A víte co, já Vám to moji drazí povím příště bylo by to totiž zas na dlouho a takhle se máte na co těšit.

tak zatím hafoj Vaše Lexa

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště