Já Lexa – díl č.2

Ahoj přátelé, jsem tu abych Vám dopověděla jak to se mnou dopadlo. Dnes k tomu poví něco i moje panička Bára. Je to pokračování příběhu, který napsal sám osud. Tak doufám, že se Vám bude dobře číst a alespoň trochu líbit. Tak jdeme na to:)

Srpen 2006

Panička Bára: Když mi ve 13 letech zemřela má nejlepší kamarádka dalmatinka Atilka těžce jsem to nesla. Od té doby jsem si ke každé slavnostní příležitosti nepřála nic jiného než psa. Mamina byla neuprosná a vždy mi řekla, že až budu bydlet sama ať si pořídím třeba pět psů. Netrvalo dlouho, přišla velká láska a já se v 17letech stěhovala s přítelem do podnájmu. Po týdnu samostatného bydlení jsem byla celá žhavá na psa. Vždy jsem si přála bojovější rasu, ale rozum vyhrál nad snem a já zabrousila na stránky pražského útulku v Troji (www.upozpraha.cz) Stalo se a já se na první pohled zamilovala do vychrtlé ošklivé fenečky. Vydala jsem se tedy na cestu. V útulku to chodí tak, že máte na stole rozložené listy papíru A4 s fotkou a informacemi o psovi, když si nějakého vyberete přivedou Vám ho ukázat, čuba tam nebyla. Ptala jsem se tedy zaměstnanců, kteří projeli databázi, ale fenku nenašli, smířená z neúspěchem jsem odcházela (s evidenčním číslem jiného pejska, který byl zatím v karanténě). Osud dal tomu abych se vydala jinou cestou, než jsem do útulku přišla. Zajdu za roh a naproti mě jde pán, místní zaměstnanec, a vede právě JI na vodítku. Zastavím ho a říkám mu, že právě pro ni si jdu. Pán mi řekl, že je v karanténě, ale že mi zkusí domluvit zamluvení dokud nebude k odběru. Klekám na kolena a šišlám na stvoření, které má v očích tolik strachu. Natahuji ruku a poprvé se dotýkám vyhublého krčícího tvorečka. Vrátíme se tedy společně zpět a milý pán mi vyjednává jakousi „reservaci“, místo toho dostává vynadáno, omlouvá se a fenku odvádí. Trochu se divím neochotě a rozčilení, ale nenechám se odbít a odcházím s přesným dnem odběru, který vychází na den mých narozenin. V den D čekám spolu z mámou před útulkem už hodinu před otvíračkou. Moje nervozita stoupá s každou přijíždějící rodinou, nakonec však všechno dobře dopadá a nikdo jiný si pro moji vysněnou fenku nejede. Jsme uvnitř, předkládám evidenční číslo a říkám „tuhle si vemem“ , tentokrát velmi ochotní lidé posílají pána pro psa. Když už….

To už by snad stačilo paničko, ne? Tebe pustit ke slovu vyprávěla by jsi až do smrti. Nehledě na to, že je to můj příběh.

Lexa: Takže to jak jsem se poprvé potkala s nohatou holkou už víte. Pak jsem v útulku ztrávila ještě týden, za tu dobu odešlo i přišlo dost psů. Jeden den v týdnu však odcházelo nejvíce psů (v den kdy mají lidi nejvíce volna), ten den vždy panovalo napětí a vzrušení, byla to šance na lepší život. Každý chtěl aby tzv. odvaděč vybral právě jeho. Mě samotnou velmi zaskočilo, když přišel pro mě.

Kouzelný den

Všichni řvou- vem mě, vem mě! tady jsem! kam to jdeš!? A odvaděč najednou otevírá moji klec! Ježiši, co se děje, kam mě to jako vedete, já nikam nechci. Hej chlape počkej, kam mě to táhneš? Jejda tudy se přeci chodí úplně pryč. Nezavírej ty dveře, já jdu zpátky. Auuu, moje hlava, kdo ksakru vymyslel tyhle průhledný dveře? (narazila jsem hlavou do skla, to víte nikdy předtím jsem skleněný dveře neviděla). Počkat tuhle už jsem nikde vyděla, áá už vím to je ta nohatá. Jsem úplně mimo nevím, co se to děje. Je! chce na mě šáhnout? nebo mě praští? počkat, tohle nebylo zas tak špatný, ta človinka je úplně klidná, a má tak klidný hlas. Přivazuje mi obojek dává mě na špagát a vede mě i s tou druhou paní pryč. To né, co to je? do týhle velký jezdící krabice už nevlezu. Počkat, co to děláš? nevzedej mě! chceš se mnou házet nebo, co? A už jsem tam, sedím na sedačce v tom blbim autě a jsem úplně nehybná. Tisknu se do rohu a nohy mám dřevěný, mám strach, co se mnou bude. Nohatá holka sedí vedle mě a kouká, pak na mě mluví, je úplně klidná, říká mi „ničeho se neboj, bude dobře“ ale já se stejně bojim. Bojím se tak, že nemůžu vůbec nic, jsem jako kus dřeva. Otevíraj okna a já koukám ven, jak se všechno okolo mě míhá. Za nějakou dobu zastavujem a já pociťuji úlevu. Oči však nespustím z nohatý holky, která mě vede do domu, stoupáme po schodech a já mám pocit, že vedou snad do nebe, kdy už to zkončí? Otevírá velké dveře do bytu, kde nikdo není. Jsem tam jen já a ona. Vede mě do světlé místnosti a zavírá za sebou bílé dveře. Tak a teď umřu! Nemám kam utéct. Jsem uvězněná, opět, tomu se říká lepší život?! Maminko pomoc! Sedám si do rohu a tisknu se na zeď, co teď? Nespouštím oči z holky. Co to dělá? Ona mě nejde bít? Sedá si na zem, co nejdál ode mě. Vůbec si mě nevšímá, prohlíží si vlastní ruce, no bezva, je to blázen. Po chvíli odvracím pohled a rozhlížím se, je to tu celkem útulné a veselé. Bacha! hejbe se, je pomalá, jak šnek a natahuje se pro misku, pomalu se posouvá, tak o metr blíž a přisouvá misku směrem ke mě. Říká:“Neboj se, holčičko, to je voda. Na, vem si vodičku. Tahle miska
je tvoje a tady je druhá tam máš papání, na a neboj se, bude dobře.“ Přisouvá misky ještě o kousek blíž, že jsou uprostřed místnosti a odsouvá se zase dál na své místo. Jo žízeň mám, to je fakt. Ale mám i strach. Holka si mě, ale nevšímá. Opatrně vztanu. Nekouká, nic se neděje. Tak se tedy pomalu, jako když šelma pozoruje kořist, plížím k miskám. Očuchám je, zdá se to být v pořádku, tak se napiju. Bacha! Kouká a mluví ! Zkoprním. Holka říká:“No ty jsi, ale šikovná a statečná, vidíš nemusíš se bát, nikdo ti neublíží, už nikdy.“ Líbí se mi tón jejího hlasu, je srandovní, trochu zavrtím ocáskem. Holce to dělá radost, to se mi líbí.

Abych to trochu zkrátila. Po hodině:

Sedím necelí metr od holky, začíná se mi líbit. Trochu se rozpovídala a má tak srandovní hlas. A říká tak hezké věci. Natahuje ke mě ruku a dává mi jí očichat a říká: “ Ahoj, no vidíš, jak si statečná, já jsem tvoje nová panička a ty? Ty budeš Lexa, líbí se ti to? Já jsem panička a ty jsi Lexinka. Neboj holčičko, už je to dobrý, já pejsky nebiju, neboj se,“ pomalu mě pohladí po hlavě,“no ty jsi šikovná holka, ták pohladíme pejska, malá, malá.“ A hladí mě, tak měkce, jako mě nikdo nikdy nehladil a já svoji spokojenost dávám najevo vrtěním ocásku. Pak pomalu vztává a já jsem na pozoru, ale už se tolik nebojím. Pohladí mě a říká, tak pojď já ti ukážu, kde budeš bydlet. Otevře dveře do druhé stejně útulné místnosti a já jdu za ní. Ukazuje mi velký měkoučký pelíšek a láká mne abych si ho vyzkoušela, pak mě uklidní, pohladí a nechá mě abych si vše prohlédla a očichala. Sedne si na věc, která se pro mě později stala nejoblíbenějším pelíškem na světě tzv. gaučík. Procházím se, očuchávám a zjištuji nové vůně mého domova. Najednou se rozsvítí jákási černá krabice, kde běhají obrázky a vydává zvuky, lekám se. Koukám a nechápu o co tu běží. Panička říká, že se nemusím bát a jde mě pohladit pak pohladí i tu krabici a já jí věřím. Bože! Já JÍ VĚŘÍM. Tak se tedy nemusím bát. Po nějaké
době se mě panička zeptá jestli půjdem ven, moc nechápu, ale že má radost, tak já taky. OOUUUU, jejda je to v háji, loužička na světě! Když já nechtěla. Bože co bude, bojím se, natahuje ke mě ruku a já se krčím před ránou. Co? zase měkké pohlazení. „To nevadí Lexinko, to se stane, všechno ti vysvětlím, tak neboj holka, já pejsky nebiju, klid, půjdem ven“ Loužičku uklidí, já ji pozoruji a nespustím z ní oči, ale teď už to není, že bych se bála. Teď už nikde nezůstanu bez ní. Chodím za ní v tom malim bytě všude, kam se pohne. Zase mi dá obojek a vodítko. Vyjdeme ven, kde je zas to hrozný auto. Mám strach, snad mě nepovezou zpátky. Tentokrát naskakuji dobrovolně a místo do rohu se tisknu na paničku. Vystupujeme na krásném místě. Jsou tam rozlehlé zelené louky a spoustu pejsků. Leháme si na deku, lidi vyndavaj samé ňamky z košíku a panička mě i přes protesty ostatních pouští z vodítka. Říká ostatním, že mi věří a že si je jistá, že nikam neuteču. Měla pravdu, kam bych asi tak utíkala. Jdeme se projít a já si můžu hrát s ostatními psy, pořádně se jdu proběhnout. V tom slyším „Lexo , Lexo ke mě“, počkat Lexa to jsem přeci já! Vidím paničku a poslušně přiběhnu, nečekala jsem to, ale dostávám výborný propečený piškotek. Jsem šťastná!!!!

Panička Bára: Ano, je to tak. Lexa je šťastný pes a moc chytrý. A já jsem šťastná panička, že jí mám. Ten den byl kouzelný. Během dvou hodin doma, kam jsem se nechala odvézt z útulku, jsem lexu přesvědčila, že je se mnou v bezpečí. A já jsem přesvědčená, že je to tím, že Lexa má dar rychle pochopit lidskou řeč a gesta. Od začátku jsem k ní přistupovala trochu jako pes a tahle komunikace nám později pomohla překonat to nejhorší – Lexi STRACH. V místnosti, kde jsme spolu byli mezi námi lítali jiskry. Nikdy bych nevěřila, že jiskra může přeskočit i v lásce ke psovi. Celé naše setkání ovlivnila spousta náhod a je jasné, že právě osud ji ke mě přivedl. Za magické považuji hlavně naše první setkání za rohem útulku, protože stačilo abych odešla o chvíli dřív nebo šla stejnou cestou jakou jsem přišla a nikdy by jsme se nesetkaly. A byla jsem si vědoma, že ryskuji, když jí pustím z vodítka hned první den, ale v hlouby duše jsem si byla naprosto jistá, že neuteče. Ona sama mě ujistila.Je neskutečné jakou oddaností a láskou mi oplácí moji péči. Mám tě moc ráda Lexuško a vím, že se opakuji, ale nikdy tě nikomu nedám. Ty jsi moje Lexa a já tvoje panička.

No jo jo, už to stačí paničko, skoro se červenám:) Tohle je konec dnešního příběhu, ale ne konec nového začátku, proto když se Vám to bude líbit poviprávím ještě kousek mého života a to o tom jak jsme překonaly můj strach a jaké problémy jsme zažily. Děkuji Vám přátelé za pozornost a pište komentáře dělá nám to radost 🙂 Hafoj Vaše Lexa

 

 

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště