Život jednoho psíka

0
44

Není to tak dávno, co jsem si vzpomněla, že bych chtěla štěně. Ale ne ledajaké štěně, ale štěně pinče. Přesněji štěně malého hladkosrstého pinče. Jeden už mým životem prošel, i když nebyl typickým představitelem malého pinče. I když.. jak se to vezme.

 Temperamentem předčil každého psa v okolí, ale byl o něco vyšší než má pinč být. V kohoutku měřil 33 cm. Byl nádherný. Měl barvu srnky i její ladnost. Vlastně se tak i jmenoval – Srneček. Pokaždé, když jsem ho viděla skákat přes překážku, která mu stála v cestě, viděla jsem malou srnku. Jako malé několikatýdenní štěně dostal psinku. Snad to byla jeho vůle k životu, snad má odhodlanost, tehdy 12-ti letého děvčete, že se uzdraví, ale díky veterináři a mé mamince se uzdravil. Proč mamince? Byla zdravotní sestra a tak jsme nemuseli každý den jezdit k veterináři na injekce. Táta mi tehdy řekl: Když se uzdraví, tak si ho můžeš nechat. Měl totiž tenkrát zooprodejnu a tak se vlastně Srneček dostal do našich rukou. Dodneška si pamatuji ty chvíle, kdy jsem seděla v kuchyni na židli, držela v náručí drobné klepající se štěně a dívala se, jak mu máma vpichuje injekce. Obě jsme vytrvali a pejsek se začal uzdravovat. Toto všechno se událo na podzim roku 1991, kdy se Srneček narodil. Ten rok jsem dostala pod stromeček hlavně věci pro něj. Pelíšek, krásné vodítko s obojkem, speciální krmení a různé drobnosti. Ale nemůžu říct, že by mě to mrzelo, naopak.. Měla jsem ohromnou radost, protože jsem měla svého vlastního vytouženého psíka. Srneček ke mně velmi přilnul. Táta mě občas ze srandy zlobil, tu zlechtal, tu plácnul. Srneček vždy přiběhl a začal na mou obranu štěkat. Dvakrát tátu dokonce kousnul. Nijak vážně, jen mě chránil. Přitom tátu poslouchal. Mohl chodit skoro vždy na volno. Nejen u táty, ale i u mámy a mě samozřejmě nevyjímaje. Mě snad poslouchal proto, aby mi udělal radost, z lásky. Nemůžu popisovat všechno, co jsme spolu prováděli, to bych popsala mnoho řádků. Ani nedokážu vyjádřit, co jsem k němu cítila. Nebyl jen obyčejným psem, byl mým zpovědníkem, mou vrbou. I když mám tři sestry, žádná neznala má tajemství a mé trápení. Když se mi chtělo brečet, brávala jsem si ho na klín a zabořila tvář do jeho krátkého kožíšku. Mé slzy mizely v jeho srsti. Ale nejen já brečela. On mi ukázal, že psi umějí také plakat. Když jsem v osmé třídě odjížděla do školy v přírodě, byla jsem se s ním rozloučit. Seděl vzpřímeně ve svém pelíšku a koukal na mě. A z očí mu tekly slzy. Né koutkem, ale prostředkem oka, jako u lidí. Stékali na tvář a pak dopadali na deku. V prosinci roku 1993 jsme se přestěhovali do paneláku na okraji města. Pro Srnečka to byl obrat k lepšímu. V domku musel čekat, až ho někdo pustí z kuchyně nebo zase zpátky, ale teď.. Všude otevřené dveře a mohl procházet po celém bytě. Teda hlavně do kuchyně. Tady jsme viděli z okna lesy, kde jsem se Srnečkem trávila spoustu volných chvil. Kdykoli to bylo možné, utíkali jsme spolu ven, na procházky. Byl i pokousaný od psa. Když jsme se jednou vpodvečer vraceli z jednoho z našich výletů, vyskočil zpoza křoví pes, nějaký špringršpaněl. Věděla jsem, že je Srneček vůči psům dominantní, proto jsem ho naučila povel „žádný pes“. V podstatě se Srneček po tomto povelu choval, jako by žádného psa neviděl. Pes však viděl Srnečka a bez jiného zavrčení či štěknutí ho napadl z boku.

Chvíli bylo vidět jen klubko dvou psích těl, když jsem si uvědomila, že ten pes je několikrát větší než Srneček. Bezmyšlenkovitě jsem zareagovala a jakmile jsem před sebou viděla španěla, kopla jsem ho. Normálně bych to nikdy neudělala, ale chránila jsem si svého mazlíčka. Psa jsem trefila, protože pes vyjekl, přestal se prát a zdrhnul. Asi 50 metrů od sebe jsem zaregistrovala člověka, který se rozhlížel, jako by něco hledal. Pes běžel jeho směrem. Člověk ho za okamžik zaregistroval, počkal až k němu doběhne, připnul ho na vodítko a odešel. Můj pohled padl na Srnečka, který se pomalu zvedal ze země. Viděla jsem kolem něj krev. Sehnula jsem se k němu a hledala, odkud krvácí. Na pravém rameni měl nevelkou, ale hlubokou ránu, ze které vytékala krev. Popadla jsem Srnečka do náruče a pospíchala domu. Doma jsem postavila psíka v koupelně do vany a pospíchala za mamkou. Ta, když mě viděla celou od krve, se zhrozila. Nejdřív se ptala, co se mi stalo. Když jsem ji ujistila, že ta krev není moje, začala jednat. Nejdřív mi řekla, abych Srnečkovi umyla ránu trochou vody. Ona mezitím zavolala sestře, protože táta byl v práci. Když sestra přijela, nasedly jsme všechny do auta a jeli na veterinární pohotovost. Lékař Srnečkovi ránu zašil. Musel ho zašít na několikrát, nejdříve vnitřní stehy na svalu a teprve potom zašít kůži. Někdo ho musel při zašívání držet, takže přišla na řadu mamka. Já chodila po chodbě před ordinací a slyšela jsem Srnečka, jak naříká a bylo mi ho líto. Po tváři mi stékali slzy, ale věděla jsem, že rána musí být zašita. Toto vše se stalo v pátek večer, takže jsem měla celý víkend na péči o mého mazlíka. V pondělí jsem musela do školy. Nerada jsem ho nechávala doma. Když jsem přišla domu, přišel mi Srneček naproti, což mě potěšilo. Máma mi potom řekla, že když chtěla jít Srnečka vyvenčit a chtěla ho sundat z mé postele, kde lehával, raději skočil sám, i když ho muselo rameno bolet, než aby na sebe nechal mamku zase sáhnout. Za týden měl ránu zarostlou, stehy se uvolnily sami, časem rána zarostla. Máma nesměla na Srnečka 14 dní sáhnout, pamatoval si, že když ho držela naposledy, cítil ohromnou bolest. Dva roky po přestěhování jsem si koupila horské kolo a Srneček se naučil běhat vedle kola a to byly výlety. Na kolo jsem si koupila tašky, kde jsem mu vozila misku a láhev s vodou. Zajímavé bylo, jak se naučil poslouchat. Prostě jen napodoboval Britu. Byla německý ovčák, který prodělal výcvik na kynologickém cvičišti. Povely zvládala perfektně a Srneček, co by štěně, se jí motal pod nohama a napodoboval ji. Brita zemřela v srpnu roku 2000 ve věku 14-ti let. Srneček potom často chodil k místu, kde lehávala a jakoby ji hledal. Pak prostě přijal fakt, že zůstal jediným psem. Dál jsme spolu podnikali různé akce. Myslela jsem, že to tak bude ještě dlouho. Ale v dubnu roku 2002 se mi zhroutil svět, protože veterinář diagnostikoval u mého mazlíčka cukrovku. Doktor mi vysvětlil, co to obnáší. Každodenní injekce inzulínu a speciální krmení, rozdělené do dvou dávek. Jednu večer, druhou ráno po injekci. Netrvalo dlouho a Srneček se naučil podávat packu. Věděl, že potom bude jídlo. Veterinář mi také řekl, že psi mohou žít s cukrovkou roky. Chtěla jsem tomu věřit a dávalo mi to naději, ale osud zřejmě rozhodl jinak. Můj psík žil už jen tři měsíce. Pak přestal jíst, takže nemohl dostávat injekce. Potom se přestal pohybovat úplně. To se stalo během dvou dnů. Veterinář mu dával léky, ale nepomáhali. Pak následoval víkend. A já se vnitřně připravovala na to, co jsem se rozhodla udělat. V pondělí ráno (24. června 2002) jsem s rodiči jela k veterináři, aby jeho trápení skočil. Seděla jsem v čekárně, Srnečka, zabaleného v dece, jsem držela na klíně a přesvědčovala jsem rodiče, že s ním půjdu dovnitř sama a počkám tam s ním. Ale když veterinář otevřel dveře a pozval nás dál, tak jsem se rozbrečela, strčila Srnečka tátovi do náruče a odešla ven, protože jsem už nemohla vydržet ten pohled na to malé trpící stvoření. Za chvíli rodiče vyšli z budovy ordinace. Táta nesl jen prázdnou deku. Nasedli do auta a odjeli domu. Já jsem s nimi jet nemohla, protože jsem doma všude viděla jen Srnečka. Několik následujících dní jsem probrečela, ale musela jsem se smířit s tím, že moje čtyřnohá láska už nežije. Pak mě přátelé přemlouvali, ať se jdu podívat do útulku. Doma jsem sebrala věci po Srnečkovi a nesla je do útulku. Po této návštěvě jsem si domů přivedla nového psa. Vlastně fenku, 5-ti letou Karin z Vrbové Lhoty, bígla s PP. Myslím, že jsem udělala dobře, nedokážu nemít psa. Zatímco toto píšu, Karinka spí ve svém pelíšku a občas otevře očko, aby zkontrolovala, jestli stále ještě sedím a píšu.

(Napsáno asi tak v polovině roku 2003, je to pravdivý příběh, mnou psaný a uveřejněný na mých stránkách)