Jako malé děti, ještě ve školce jsme s bráškou dostali přímo pod stromeček štěňátko jorkšíra. Byl to vysněný pejsek, splňoval jak
bráchovy, tak moje požadavky. Já jsem ho jako malá mohla oblékat do nejrůznějších dětských dupaček pro panenky, bráška ho naopak mohl vozit na vyklápěcí Tatře. A světe div se, našemu Dolfíkovi, jak se jmenoval, to tehdy vůbec nevadilo, spíše naopak, měl radost, že se něco děje. Občas nám vytrhnul rohlík přímo od pusy a pelášil s ním rychle za sedačku, kde ho do sebe naládoval, než přišla maminka a sedačku odtáhla. Nebo zas někdy jindy jsme přišli ke stolu a snídaně se prostě “vypařila”…
Od mateřské školky jsem měla kamarádku Sandru, která měla moc ráda pejsky a každý den na ni před brankou čekala vlčice Elza. Tu milovaly snad všechny děti, nechala si všechno líbit, trpělivě snášela naše pohlazení a podrbání za ouškem. Vedle staré Elzy sedával její druhý pejsek, malý jork, jménem Sir. Když jsme vyrostly a povýšily na titul “školák”, Elze bylo 14let a díky jejím zdravotním komplikacím se s námi nadobro rozloučila. V rodině byli vždycky dva psi, takže nebylo co řešit, Sir potřeboval parťáka, kterým se stal již roční dobrman Roky, který měl nepěkné zkušenosti s předchozím majitelem, takže jeho výchova byla hodně těžká. Malý Sir, jelikož byl starší, měl hlavní slovo ve smečce. Několikanásobně větší a silnější Roky poslouchal toho malého jak hodinky. Dostali oba dva kost, samozřejmě v ohledu na jejich velikosti a co si myslíte, že ten prcek udělal? Ano, svojí mini kostičku zahodil do kouta a vzal si tu velkou, kterou dostal Roky. Misky měli vedle sebe, první se najedl malý Sir a až poté, co dojedl, mohl ke své misce, která byla z půlky vymetená přistoupit Roky. Ten si snědl zbytek ze své velké misky a pak zápasil s malou mističkou, které se Sir ani nedotkl…
Nastala chvíle, kdy i malý rival Sir odešel do psího nebe a Rokyzůstal sám. Rodina se rozhodla druhého pejska nepořizovat, právě kvůli jeho výchovným problémům. Navštěvovali nejrůznější cvičitele, ale nic nepomáhalo, v lese utíkal za srnkami, jakmile měl možnost napadnout jiného psa, tak to udělal. Veškerá starost o Rokyho byla na mamince, tatínek byl věčně v práci a na procházku s Rokym zašel tak maximálně večer kolem domu…
Roky šly dál a dál a asi tak v sedmé třídě, to mohl být rok cca 2000-2001, nastaly v této rodině veliké problémy mezi rodiči. Každodenní hádky od rána do večera, mlácení dveřma, házení nejrůznějších věcí, které se ocitly zrovna po ruce po své “drahé polovičce”. Tohle byla ta lepší varianta hádek, bohužel to zacházelo I mnohem, mnohem dále. Manželé bydleli nějaký čas spolu v bytě, v oddělených pokojích. Každonoční hrůzou pro Sandřinu maminku byl kýbl studené vody, kterou jí tatínek v noci, když spala poléval. Nějaké to “upadnutí” ze schodů už neřešila ani policie, jak “veselé” to tam bylo…myslím, že pro představu to stačí, dál se rozepisovat nebudu…
Maminka se po pár měsících trápení odstěhovala k babičce a dědovi, Sandra zůstala doma s tatínkem. Byla zaslepena všemi nejmožnějšími dárky a dary, které jí táta dopřával, protože věděl, že ničím jiným si ji neudrží. A jak více ublížit matce, než jí sebrat dítě? Možná to chápete, možná ne. U tatínka měla všechno, dopřával jí naprostou volnost, dotoval ji neomezenou finanční částkou. Šatníky se plnily, nová nejmodejnější technika v dětském pokojíčku přibývala a jediný, kdo na tom byl špatně, byl Roky. Roky musel zůstat doma, majitelem ve smlouvě byl otec. Nebylo reálné, aby Sandra šla a vzala takové zvíře jen tak na procházku, i dospělý člověk s ním měl problém, natož malá holka. Zprvu ho chodila venčit maminka, dokud ji manžel nevyměnil zámek od bytu. Roky strádal, byl zavřený v kuchyni s miskou na vodu a granulemi, na procházky chodil jen kolem domu a během dvou měsíců se změnil k nepoznání. Také nebyl už nejmladší, mohlo mu být tak 9 let. Pomocí policie byly dveře otevřeny a první co bylo, maminka vzala Rokyho a jela na veterinu. Po nějakém čase mu byla diagnostikována rakovina a 14 dní nato se z veteriny už nevrátil….
Sandra už pomalu začala odhazovat růžové brýle, přestávalo na ni zaplatit drahé oblečení a všelijaké jiné vymoženosti, byla celý svůj
život zvyklá mít po svém boku psa, tak jí ho tatínek slíbil…
Ano, hádáte správně, volba padla na kavalíra….
Poprvé, když jsem ho uviděla, mě zkrátka dostal. Byl úžasný, to je aždé štěňátko, ale tenhle pejsek měl v sobě něco zvláštního,
okouzlujícího a měl naprosto dokonalé a originální jméno: Figaro
Figaro neboli Figi, jak jsme mu říkali, byl jedna velká radost, miloval prohánění holubů na kopcích, byl plný energie a vydržel lítat snad celý den. Se Sandrou jsme chodily společně každý den na dlouhé procházky, našemu Dolfíkovi nebyl moc po srsti, venku se ignorovali, u nás doma Dolfík nepustil Figara ani na krok. Figiho vždy zahnal až ke dveřím, sedl si do předsíně a hlídkoval. Často jsem Figiho měla doma, když Sandra musela někam pryč a nechtěla ho nechat samotného u táty. Zvykli jsme si jeden na druhého, měla jsem ho moc ráda…
Figaro vyrostl, vztahy Sandry a otce se začaly zhoršovat. Do jejich
bytu se přistěhovala “nová maminka” spolu s fenkou malého plemene. Pokud si dobře pamatuju, byl to bišonek, či něco jiného, hodně podobného. A jak všichni víme, pes a fena v jednom bytě nedělají dobrotu. Figaro měl samozřejmě z nové spolubydlící velikou radost, ale už to nebylo malé štěně a jednoho dne, kdy fenka hárala a panička si ji pečlivě neohlídala, se Figi chopil situace a za pár týdnů se narodila tři štěňátka. Dvě šla k novým majitelům, poslední dostal jméno Falco a zůstal po boku pyšného tatínka ….Falco byl také úžasný pejsek, ale bohužel si ho pamatuji jen do stáří pár měsíců…
A jak to tak chodí, i “nová maminka” prokoukla Sandřina otce a jednoho dne si sbalila své saky paky a spolu s fenkou a Falcem se odstěhovala…
Sandra už také začala přicházet k rozumu, zjistila, že asi není vše tak, jak by mělo být. Dveře k mamince měla otevřené, ale jak to udělat s Figim?
Definitivní rozhodnutí padlo, když jí tatínek párkrát ze špatné nálady proplesknul a ona skončila s modřinami po celém těle. Nebyla jiná možnost, musela hodně rychle pryč a pes byl ze zákona jejího otce, takže musel zůstat doma. Chodila ho venčit každý den, ale Figaro smutnil. Nebyla to ta veselá kopa co dříve. Potkávala jsem ho na večerních procházkách, vždycky když nás s Dolfíkem spatřil, tak se mu rozzářila očíčka, ocásek lítal sem a tam, ale nedovolil si odběhnout od svého pána. Jeho procházky s pánem se odehrávaly na necelých 500m dlouhé cestě před domem. Bylo mi ho líto, dokonce jsem se zmínila, že bych si ho vzala, když na něj páneček neměl čas a bylo vidět, že mu je jen na obtíž. Bohužel, neuspěla jsem…
Na střední škole bylo času méně a méně a tak se Sandra už nestačila Figimu věnovat tak, jak by si přála. Po pár měsících přišla a tatínek jí sdělil: “Figaro mi utekl a srazilo ho auto, na místě byl mrtvý”….
Náš Dolfíček se dožil 13 let a také odešel do psího nebe, pro mě bylo jasné, že další pejsek bude jako Figaro, ovšem jaké překvapení se na mě ještě chystalo, to byste asi neuhodli….
Při návštěvě paní chovatelky, od které jsme si brali našeho Enza padla věta: “A proč zrovna kavalíra?”. Nato byla jasná odpověď, “protože jsem znala jednoho úžasného kavalíra”, stačilo se jen zmínit o jeho jméně, naštěstí se Figaro jmenoval Figaro i papírově a tak paní chovatelka měla ihned jasno. Ano, Figaro Ze Zámku Lešná, ten teď vyhrává ve veteránech, jeho rodina ho musela vrátit, protože se rozváděli. Ještě jsme si ujasnily termíny a opravdu to byl on. Sandry tatínek ho vrátil do chovné stanice, odkud Figi pocházel a aby Sandře i všem ostatním co nejvíc ublížil a zároveň zabránil, aby po něm kdokoli pátral, tak řekl, že ho přejelo auto…
