Chci Vám napsat z psího ráje o svým psím životě. Narodila jsem se 12.2. 1995 v Teplicích. Dali mi jméno Ejmy z Daleby. U maminky jsem zůstala delší dobu. Asi mě nikdo nechtěl, protože jsem měla větší černé fleky, které nejsou žádoucí.
Ale to mě vůbec nevadilo, aspoň jsem byla s maminkou. Až když jsem měla čtyři měsíce, tak jsem se s ní musela rozloučit. Přjeli si pro mě lidé a odvezli do domečku se zahrádkou. Tlouklo mně srdíčko, jak mě přijmou. Udělala jsem si místečko v kuchyni na gauči a světe div se, páníčkové mě nechali. Tak to bylo moc dobré znamení, že se nebudu mít špatně. Čas běžel a já byla moc spokojená. Ve třech letech jsem měla štěnátka. Nejraději jsem jedla a běhala po lese. Co jsem nesnášela, tak to byly kočky. Nesměly být na dvoře… Jinak bylo zle a odehnala jsem je pryč. Panička se na mě zlobila, ale já jsem jinak nemohla. Když mě bylo pět let, přivedli malý, bílý klubíčko. To za mnou běhalo,skákalo na mě a to se mě moc nelíbilo. Musela jsem zakročit a pak pochopil, že mě zlobit nemá. Zkamarádili jsme se a já byla ráda, že nejsem sama doma, když páníčkové byli pryč. Život mě v klidu plynul, nemoci se mě vyhýbaly, až v jedenácti se mě udělal nádor na mléčné žláze. Musela jsem jít na operaci, která dopadla dobře. Pak mě začaly trápit zadní nohy. Doktor řekl, že mám artrozu a panička mně dávala prášky, abych to lépe snášela. Ještě jsme se rozrostli o jednoho hafana, ale ten přijížděl jenom na víkend a to jsem byla docela ráda… Už jsem byla starší a chtěla jsem mít klid. Asi tak ve třinácti letech jsem začala špatně vidět a slyšet. Jídlo mně pořád šmakovalo. Většinu dne jsem prospala. Zase mi začal růst nádor, ale na operaci už bylo pozdě. Ve čtrnácti letech to bylo pro mě riziko. Letos v říjnu jsem padla na zadní nohy a nechtěly mě poslouchat. Nemohla jsem se postavit. Jeli jsme za panem doktorem. Dal mi dvě injekce a doufali, že se to zlepší. Doktor řekl: dokud pes jí, tak má chuť žít. Ale moc mně to nešlo, museli mě podpírat, abych si došla ven udělat svou potřebu. Ale přesto mě panička našla ve svých výkalech… jak já se styděla… to se mi nikdy nestalo. Tušila jsem jak jsou páníčkové nešťastní a neví co bude dál. Vzpoměla jsem si na větu, co řekl doktor. Naposledy jsem se najedla. Za chvíli jsem se vyzvracela, lehla na pelíšek a odmítala jsem jídlo. Dala jsem najevo, že už to trápení nechci protahovat. Pochopili to a zavolali doktora, který měl ukončit můj život. Měla jsem strach, ale dostala jsem dvě injekce a usnula jsem v přítomnosti svých nejbližších, které jsem měla ráda svou psí láskou. Odešla jsem v tichosti 25.10. 2009. Udělali mně pěkný hrobeček a vím, že na mě stále myslí. A musím vyštěkat, že jsem prožila pěkný psí život. Jestli se Vám můj příběh trochu líbil, tak budu ráda. Už musím běžet… čekají tam na mě psí kamarádi, haf haf.
