Povedlo se nám odstěhovat se od člověka, který nás týral a trápil. Ubližoval všem kolem sebe a tak se páník rozhodl, že už to tak nenechá, a odstěhoval se. Nás si vzal sebou. Má nás snad nadevše rád, a v životě by nám nenechal ublížit.
Vše začalo vypadat slibně, přes týden je páník v práci a o víkendu nás bere na výlety. Fungovalo to dobře, jenže na jednom výletu se moje nejlepší kamarádka, spolubydlící a vlastně sestřička Nikolka škrábla pod patou na pravé přední pacce. Páník jí to vydezinfikoval, umyl a ošetřil. K velkému překvapení se ale packa nehojila, tak to páník zkoušel znovu a znovu. Když už měla Nikolka packu nateklou přes dva dny, rozhodl se jít k veterináři, snad prý bude vědět víc. Šli jsme tedy na nejbližší veterinu a tam nás skoro odbyli, že to nic není, a ať jí to páník „vyleje kysličníkem“ a bude v pořádku. Páník se ale nenechal odbýt, že už to má skoro týden a že chce aby se na tu packu Nikolce pořádně podívali. Odbyli nás stejně a poslali domů. Páník se naštval a začal shánět jiného veterináře. Nakonec sehnal, už podle telefonického rozhovoru byli na druhé straně páníkovi sympatičtí, škoda jen, že je to půl hodiny metrem přes celou Prahu. Ale co se dá dělat, zdraví Nikolky je páníkovi nadevše.
Hned druhý den sme se vydali s páníkem na novou veterinu. Bylo tam prakticky stejné prostředí jako u našeho bývalého veterináře, a to v páníkovi hrklo, a měl sto chutí odejít. Ani netušil, jak bude za pár měsíců vděčný, že to neudělal. Přivítala nás milá sestřička a zapsala si nás obě, mě i Nikolku. V ordinaci nás přivítali piškotkem a příjemnými úsměvy. Páník vysvětlil problém a paní doktorka se dala ihned do práce. Nikolce ranku otevřela, vyčistila, ale jelikož se z rány začal tlačit černožlutý hnis, odebrala okamžitě vzorky, s ohledem na týden, co se zranění nehojilo. Zeptala se zda si páník připlatí a že zjistí co to je, že se jim to vůbec nelíbí. Páník souhlasil a přes týden sme čekali na výsledky.
To co ale přišlo bylo jako ze zlého snu. Páníkovi zavolali když byl ještě v práci, že by bylo dobré aby se s Nikolkou zastavil, že už jsou výsledky hotové. Neřekli mu nic, jen ať přijede. Páník tedy odešel dřív z práce, vyvenčil nás a odjeli jsme na veterinu. Jen co jsme vešli do ordinace dostal páník ledovou sprchu. „Váš pejsek má rakovinu, musíme udělat ultrazvuk a najít jí.“ Než se páník probral ze šoku, ležela už Nikolka na stole a vyšetření probíhalo plným proudem. Nakonec to našli. Malý nádorek v na slezině, a o něco menší na žlučníku. Páníkovi by se v té chvíli krve nedořezal, zůstal stát jako opařený a nevěděl co dělat. Byl úplně na dně. Nikolka je jeho první vlastní pejsek a za žádnou cenu se jí nechce vzdát, a už vůbec ne takhle brzy.
Týdny ubíhaly. Každé pondělí jezdil páník s Nikolkou na veterinu a nechával jí píchat chemoterapeutické injekce. Nikolka hubla, ze svých 16ti kil byla do měsíce na 14ti, pak dokonce na 13ti. Vypadalo to špatně, a operace podle slov veterináře nebyla řešením. Páník si zoufal, a já si to vůbec neuvědomovala. Po osmi injekcích bylo dokončeno první kolo a čekalo se na výsledky. Ty měly zdrcující dopad, Nikolčiny nádory jsou na 90% zhoubné. To vše začalo vypadat ještě hůř. Páník, si nedávno našel novou přítelkyni, která nás má moc ráda, a společně s jejím pejskem a naším kamarádem Artíkem sme chodili na spoustu báječných výletů a najednou by to mělo všechno zkončit? Veterinář nám stále dával naději, ale páník jako by to neslyšel. V hloubi duše se moc bál dne, kdy bude muset udělat to strašné rozhodnutí a budeme se s Nikolkou muset navždy rozloučit.
Vše ale nemůže být tak zlé. A tak zničehonic dorazily dnes páníkovi poslední testy, na které se přes 2 týdny čekalo. A ty znovu rozzářily úsměv na páníkově tváři. Léčba byla po prvním pokusu úspěšná, bez trvalých následků. Nikolka je tedy definitivně z nejhoršího venku a bude se muset akorát hlídat, aby se neobjevila nemoc znovu.
Už se moc těšíme na to jak si všechny ty výlety a srazíky co pro nás páník s Verčou vymýšlí užijeme.
Pac Ebí
