Bertík – můj první pes

Nejsem sice ani trochu spisovatel, ale pokusím se vám v krátkosti vylíčit, jak jsem vlastně přišel ke svému prvnímu psovi – Bertíkovi.Zítra tomu budou přesně na den čtyři roky, co jsem dostal od své přítelkyně svého prvního psa (a to je mi přesně dnes už 27 let) a vlastně jsem ho málem ani nechtěl. Dělění o pelíšekPřítelkyně, která nás před měsícem a třemi dny navždy všechny opustila, mi tehdy chtěla dát k narozeninám dárek, jaký jsem ještě nikdy nedostal  a na který bych dlouho nezapomněl – psa. A tak se domluvila s kamarádkou, jejíž sestra má chovatelskou stanici pudlů, jestli náhodou nemají nějaké štěňátka. A ejhle – měli poslední, sice už půlroční, které nejspíš nikdo nechtěl (nejspíš z důvodu, že nemá dostatek pigmentu, jak je patrné ze všech Bertíkovo fotek a není to tudíž výstavní pejsek, byť je s papíry). A tak slovo dalo slovo a Bertíka měli přivézt po všech náležitých úkonech a vyšetřeních k nám (neměli jsme tehdy auto v pojízdném stavu) když jsem byl v práci, abych nic nevěděl. Jenže ještě asi tak dva dny před mými narozeninami se přítelkyně zeptala, co bych říkal na to, kdyby jsme si pořídili pejska a já jí odpověděl zhruba tohle: „To by bylo bezva, jen nechci pudla,“ přítelkyně posmutněla “ nejvíc se mi líbí labrador“. Po pár mých slovech o pejscích se mě zeptala proč nechci zrovna pudla. „Protože ho měla kamarádka z Prahy a prý to bylo moc starání a navíc s ní byli každou chvíli u veterináře a umřela jim (myslím) na rakovinu,“ odpověděl jsem, ale už jsem asi tušil která bije, tak jsem se to snažil nějako zaonačit, abych jí nezkazil radost z pozdější mojí radosti z dárku, tak jsem řekl: „třeba bude jinej, nebude nijak nemocnej a třeba bych si i zvyk mít pudlíka.“

A tak se stalo, že jsem přišel den po narozeninách z práce a ani jsem se neměl zouvat (podle bot v předsíni jsem věděl, že je u nás sestra mé přítelkyně) a jít honem do ložnice. Tam mě na posteli čekal ležící Bertík s velkou červenou stuhou s obrovskou mašlí na zádech (bohužel nevyšly fotky, což je veliká škoda). Nevěděl jsem co mam říct a hlavně co mám dělat, tak jsem byl vyzván oběma, abych si „rozbalil“ ten dárek.

O psech jsem tehdy věděl jen to, že jsou to velcí kamarádi a že se s nima musí chodit ven, kolikrát, nebo na jak dlouho už jsem nevěděl.

Poté, co jsem dostal od příételkyniny sestry pytlík granulí, hračku (dodnes Bertíkův nejoblíbenější modrý balonek) a nějaké laskominy pro Bertíka a hlavně pokyny od přítelkyně, co a jak, jsem se šel s Bertíkem mazlit a tak jsme začali být kamarádi.

Od té doby již Bertík byl, je a zůstane nedílnou součástí rodiny. Ikdyž občas zlobí a nerad se češe, je to přece jen můj miláček a navždy to bude MŮJ PRVNÍ PES.

VĚNOVÁNO PAMÁTCE ZESNULÉ BERTÍKOVY PANIČKY

S paničkou na zahradě při grilování

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště