Berny a já

by

Tenhle příběh se mi doopravdy nestal… jen sem si ho vymyslela do slohu. (A dostala sem za jedna )

Já a můj pes Berny jsme šli kolem řeky a nasávali jsme vůni rozkvetlých květin všude okolo. Naráz jsem uslyšela hlasité „Žbluňk!“. Pomalu jsem se otočila a viděla jsem mého 100 kilového bernardýna, jak plave mezi kačenama. Nemohla jsem zadržet smích. Jak jsem se smála, všimla jsem si, že mám rozvázanou tkaničku u boty. Čapla jsem si, zavázala si šňůrky na mašličku, a když jsem zvedla oči, napadla mě jediná otázka. „Berny, kde jsou ty kačeny?“ bylo jasné, že ty, co neutekly, jsou buď pod Bernym  nebo přímo v něm. Ten si ale plaval dál, pysky mu strnuly v úsměvu, a vůbec si nevšiml, že plavu za ním.
Myslela jsem si, jak nejsem dokonalá, jak dokážu potichu plavat, ale samochvála smrdí, a Berny si mě všiml dřív, než jsem čekala. Ohnal se, plácl mě tlapou, a pak si nevzpomínám.
Berny mě musel vytáhnout na břeh, protože nikdo jiný okolo nebyl. Pomalu jsem otevírala oči. To jsem ale neměla dělat. Bernyho obrovská hlava byla těsně nad mojí. Od tlamy mu kapaly velké kapky slin a funěl mi rovnou do očí. Když jsem se trochu otrkala a chtěla se nadechnout, uvědomila jsem si, že nemůžu. Proč? Zvedla jsem hlavu a všimla si, že Berny mi leží přímo na hrudi. Odstrčila jsem ho a nadechla se. Potom jsem si sedla a podrbala ho pořádně za ušima.
Cestou domů jsem mu koupila obrovskou kost z buvolí kůže. Dala jsem mu ji, a ten se jen nesl, jaký měl pocit hrdiny. Ale neměl jen pocit, byl hrdina, alespoň můj ano.


Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště