Když mi bylo 5 let, tak jsme se přestěhovali k mamčiným rodičům na vesnici. Konečně jsem měla to, co jsem si vždycky přála – psa. Sice to byl jen vořech podobný šakalovi, ale byl to pes. Chtěla jsem ho vodit na špagátku, ale on se nedal, pořád utíkal, nechtěl si hrát.
Ani nevím, čím si mě získal. Byl to takový vesnický pes, ale stejně sem ho měla ráda. Bohužel, jsme ho museli dát uspat, ve čtyřech letech se u něj prokázala hodně silná epilepsie. Mým snem byl vždycky ovčák. A tak, když nás opustil voříšek Ťapka, mi naši slíbili toho vysněného ovčáka, protože věděli, že se o něj budu starat. Ale osud je osud. Než jsme stačili sehnat ovčáka, přivezla teta dalšího voříška. Naštvala jsem se. Chtěla jsem toho ovčáka. Ale i přes všechen vztek jsem se na pejska šla kouknout. Do té chlupaté kuličky, kterou jsem viděla, jsem se hned zamilovala. Prostě láska na první pohled 🙂 Vztek byl ten tam a začala jsem vymýšlet jméno. Chtěla jsem, aby se pejsek jmenoval Tim, jako ten chytrý pes ze Správné pětky, která zrovna běžela v televizi. Tim mi ale neprošel. Když nevyšel Tim, tak jsem si prosadila Bena.
Beník rostl a rostl. Už to nebyla kulička, ale koule a ta koule ještě pořád rostla. Kde byly ty doby, kdy spal v krabici od bot. Beníka jsem necvičila, stačilo mi, že umí jeden povel, a to sedni. Když jsme spolu šli na procházku, tak vedl spíš on mě. A taky se pořád chtěl prát s ostatními psy. Do dneška je takový vesnický rváč.
Když mu bylo 6 let a já byla starší, rozhodla jsem se, že ho budu cvičit. Chtěla jsem, aby mě poslouchal. Každý by mi řekl, že se v 6 letech už nic nenaučí, že jsem blázen, ale já jsem mu věřila, že to dokáže, a tak jsem ho začala učit všechny možné i nemožné povely. Naučila jsem ho chodit u nohy, sednout, lehnout, vstát, štěkat, podávat packu, přijít na zavolání, plazit se, zůstat, žrát na povel, … no prostě všechno, co by měl umět dobře vycvičený pes. A proto, když mi dneska někdo řekne, že starého psa novým kouskům nenaučíš, mu nevěřím a vysměju se mu, protože vím, že je to jinak.
Začala jsem chodit na střední školu, Beníkovi bylo 8 let. Spolužačka mě ukecala, ať chodíme na agility. Řekla jsem si, že zkusit to můžeme, Beník je přece šikulka. Šli jsme na první trénink. Beník zvládal všechny překážky, pochopil je hned. Jen slalom ho vůbec nebaví. Překážky dělá přesně, tyčky neshazuje, jen mu chybí rychlost. Závodí nejspíš o nejpomalejšího psa 😀 Jeho nejoblíbenější překážkou je tunel. Beník se rád předvádí, a tak mu ke štěstí stačí, že se na něj kouká spoustu lidí a on se může předvést.
Dokonce jsme začali chodit i na cvičák. Beníka to baví, akorát pořád držkuje 😀 Řeknu povel a on na to odpovídá.
Beník je moje zlatíčko, i když mi někdy dělá naschvály a pořádně mě štve. Ben je můj první pes, takže musel vydržet všechny ty moje výcvikové metody a pokusy 😀
