Hlasové projevy
Kromě štěkání jako typického hlasového projevu disponují psi celou řadou dalších dorozumívacích zvuků. Každý chovatel zná hlasové projevy svých psů v celé škále od ňafání a kňučení až po vrčení a štěkání, a dokáže přesně specifikovat jejich význam.
- Vrčením na členy domácnosti si snaží štěňata upevnit své postavení ve smečce. Musíme však rozlišovat kousání a vrčení při hře, které je v přijatelné míře zcela v pořádku a při kterém není třeba štěně napomínat. Ovšem během vrčení, které znamená reálnou hrozbu už musí majitel zakročit
- Štěkot nelze rozlišovat jen na základě toho, jestli jej pes vydává při hře nebo při upevňování pozice ve smečce. I nechovatel pozná, že jednotlivé akustické vlastnosti štěkání se mění v závislosti na chování psů. Hlasité atonální štěkání doprovází okamžiky, kdy se pes brání nebo naopak vyhrožuje útokem. Dále situace sociální nejistoty a fyzické bolesti. Harmoničtější štěkání je spojeno s kladnými interakcemi, například s hrou či podřízeným chováním. Takové zvuky nejsou vlastní divoce žijícím psovitým šelmám, takže někteří vědci usuzují, že štěkání vzniklo kvůli dorozumění s lidmi. Existují také výzkumy, kdy lidé, kteří doposud neměli příliš zážitků se psy, měli jen na základě poslechu různých typů štěkání určit, k jakým situacím se štěkot vztahuje. Zda k očekávání žrádla, ke hře s jinými psy nebo z osamění. Naprostá většina pokusných osob přiřadila ukázky štěkání správně k příslušným situacím, a to i když šlo o lidi, kteří psa nikdy neměli. Z toho se usuzuje, že psí štěkot je každému člověku srozumitelný.
Řeč pachu
Pachové značky nejsou ve vzájemné komunikaci mezi člověkem a psem právě rozhodujícím nástrojem porozumění, přičemž na vině je jednoznačně člověk se svým nedokonale vyvinutým čichem. Pes však člověku pomáhá pomocí pachových značek vyznačit jejich společné teritorium, přinejmenším vůči jiným psům.
Člověk, který se cítí ohrožen, vydává charakteristický pach strachu. Pokud se jedná o situaci, že se majitel bojí vnějších podnětů (např. bouřky), stresuje svým strachem i svého psa. Pokud se člověk bojí cizího psa, dává mu to najevo kromě výše popsaných způsobů komunikace (pohyby, křikem, upřeným pohledem) také pachem. Je přirozeností divoce žijících šelem, že kořist, která svůj strach dává najevo, ať útokem nebo zmíněným pachem, je hodna pronásledování. Pes, ať chceme nebo nechceme, šelmou stále je.
Nedorozumění se rovná konflikt
Nejen v psím světě platí, že pokud dojde k nepochopení, může vzniknout konflikt. A o konfliktech se psy vědí své celé generace cyklistů, běžců a běžkařů, motocyklistů nebo třeba pošťáků. Pokud o psovi předem víme, máme ještě čas zareagovat, nebo se o to alespoň pokusit. Nehodláme zde propagovat obranu silou (např. pomocí různých obušků nebo sprejů), protože budeme předpokládat, že nejsme na psa, který nás ohrožuje, nijak předem připraveni.
Když máme podezření, že nás chce pes napadnout, začneme pomalu couvat, nedíváme se mu přímo do očí a klidně na něj mluvíme. Pokud i přesto pes zaútočí, otočíme se k němu zády, přikrčíme se s rukama v klíně a napneme záda. V této pozici nám pes nemůže tolik ublížit, jako kdybychom k němu zůstali otočeni čelem. Pokud máme v tuto chvíli u sebe vlastního psa, můžeme jej v této pozici skrýt v náručí. Svého psa můžeme také vysadit do koruny nejbližšího stromu nebo ho “přehodit” přes plot, pokud nějaký v blízkosti je.
Pokud se perou psi mezi sebou, odtrháváme je od sebe chycením za ocasy. Vyhneme se tak zbytečným poraněním, která mohou zvířata v zápalu boje způsobit i vlastnímu pánovi.
Věřím, že každý poznal něco ze svého pejska. Podívejte se na další článek o tom Jak poznáte, že jste opravdový pejskař?
