MISTROVSTVÍ POLSKA V AGILITY

     Už dávno jsme si říkali, že by to zase jednou chtělo vyjet někam za hranice. Proto, když nás Beata pozvala na Mistrovství Polska moc jsme neváhali. Přidal se k nám ještě Vašek a tak jsme nakonec vyjížděli v sestavě – Pepa Žák  s border kolií Abandon Milmice a bearded kolií A3Ch Nugget Black Vanilka (osa Alfa Bruntál), Vašek Růžička s kavalírem Argiem Severní Království (osa Vosa Ostrava) a Libuše Kotková se šeltií A3Ch Hessit Gold Moravia Classic  a pumi Komlokerti Vagany Kontess podomácku zvanou Pusinka Bellary (osa Alfa Bruntál). S přechodem hranic se ovšem rozdíly měst smazaly a všichni jsme byli „Čeky“ . Můj tatínek – kamioňák nám připravil itinerář a vypočítal délku cesty. Prý je to tak šest hodin. V Poznani jsme měli být do osmi ráno. Když jsme připočítali něco na venčení, bloudění a přechod hranic vyšlo nám, že odjíždět musíme ještě před půlnocí. Tak se taky stalo a přesně ve 23,20 se fordíček odlepil od parkoviště a Pepíček pronesl obligátní větu „Kurňa, to je stroj, to je stroj“ J . Cesta do Poznaně byla bezproblémová, jenom na hranicích se trochu divili, kolik těch psů vlastně máme.

MP se konalo při mezinárodní výstavě psů na Poznaňském výstavišti, v opravdu reprezentativním prostředí. Hala byla velká, vzdušná a světlá, parkury od ruského rozhodčího technické a krásně běhavé. Všude okolo stály tribuny pro diváky (které se na finálové běhy zaplnily k prasknutí). Jediné, co trochu kazilo všechnu tu nádheru byl velmi klouzavý koberec. Zvlášť Bella při své zbrklosti s ním měla problémy. Naopak příjemně nás překvapily překážky. Zóny byli krásně zdrsnělé a neklouzali a laťky ve skočkách měli průměr asi 3 cm. Pepa měl strach, že parkur není pro nás, ale pro koně. Vašek byl naopak potěšen, že takovou laťku Arči nedokáže shodit. To by si spíš o nějakou zlomil nohu.


A začalo se běhat. Jako první přišli na řadu zkoušky. Parkury odpovídali daným kategoriím a byli opravdu precizně posouzené. Vašek  s Arčim vyhráli SA3, Pepa s Nuggetem byli v LA 3 třetí. Open byl opravdu velmi technický a složitý. Takový, jaký by na mistrovském závodě měl být. Jako první z našich startovala Hessinka a předvedla krásný, i když trochu pomalý běh. Skončila druhá se 7,07 tr. body za čas.  Bella se dostala přes všechny složité pasáže, ale při rozlišovačce tunel x ačko se opět projevila její teriéří povaha, rozhodla se ignorovat mé povely „tunel, jdi tunel“ a šla áčko. To je totiž ta skvělá překážka, na které bývá salámek J. Vašek skončil na stejné překážce, ale v jiném směru. Arči  totiž  neviděl důvod, proč  se škrábat někam do nebe, když si to může pěkně prosvištět tunýlkem. Abínkovi se pro změnu nelíbili ani tunel, ani ačko a tak si skáknul nějakou skočku, která stála opodál. Takže do finále na zbýval pouze Nugget, který startoval ze šestého místa a Hessit z druhého. Rozhodli jsme se, že si zasloužíme odměnu a relaxaci a vyrazili obhlédnout stánky a vybrat nějaké nové vodítka do sbírky.

Pořadatelé se mezitím potýkali se závažným problémem. Na místě, kde jsme běhali  měli probíhat závěrečné soutěže výstavy. Jenže nějak neseděl časový harmonogram. V zákulisí se už houfovali vystavovatelé a my ještě ani nezačali běhat jumping. Proto bylo rozhodnuto, že budou startovat pouze ti závodníci, kteří doběhli první kolo. My jsme však nečekali tak rychlý průběh přestavby, ani prohlídky a když jsme se vrátili zpátky, závodníci právě opouštěli parkur po prohlídce. Čekal nás nadlidský výkon. Zaběhnout parkur bez prohlídky. Naštěstí nebyl moc technický. Měli jsme jen pár minut, abychom trať odkoukali od jiných závodníků. Tady se projevila úžasná agiliťácká soudržnost, na našich závodech už zcela nevídaná. Naše „konkurence“ se nám všemožně snažila pomoc. Nějaká zcela neznámá polská holčička rozbíhala Hessinku, další hledala moje vodítko a zbytek nám do hlavy „natloukal“ trať a radil kde se otáčet. Pepa z nás dvou startoval první. Zvládl to více než dobře. Akorát neodhadl náběh na slalom a Nuggítek se tak dostal až za druhou laťku. Když jsem se Sisinkou vyrážela na trať, ještě pořád mi nebylo jasné jak vyřeším některé otočky. Proto jí po cestě na start povídám : „ Musíš číst čísla Sisi, dneska to vedeš ty“. Mezi přihlížejícími agiliťáky to vyvolalo bouři smíchu. Brzy jim však zmrzl úsměv na rtech, když zjistili, že Sisi číst opravdu umí. A když už předváděla toto své umění, rozhodla se přidat i další. Letěla jako kulový blesk (už dlouho jsem ji neviděla nasadit takové tempo), bez mrknutí oka vybírala všechny pasti, řezala oblouky a nad překážkama doslova lítala. Do cíle se vřítila za nadšeného řevu diváků a titul Mistr Polska získala opravdu zaslouženě.

Po vyhlašování výsledků jsme začali řešit další závažný problém. Jak do přecpaného auta dostat tolik cen? Nakonec jsme vše zdárně složili a přesně v 16,35 vyrazili z výstaviště. Až po

Wroclaw probíhala cesta slušně. Na silnici byli pouze „srá….ové“ , maximálně „srá….ové nacističtí“ což jsou ty slušnější nadávky, kterými Pepíček častuje okolní řidiče a kilometry pěkně ubíhali. Bohužel ve Wroclawi tato pohoda skončila. Déle než hodinu jsme bloudili po městě a snažili se najít cestu na dálnici a dále na Opole. Připadala jsem si jako v Cimmermanově hře „Dobytí severního pólu“ . S tím jediným rozdílem, že my jsme nepřekračovali 18-tou rovnoběžku, ale řeku Odru. Nejlépe by se to dalo popsat asi takhle:

18,20 – vjíždíme do Wroclawi

18,25 – Vašek poznává parkoviště, na kterém jsme stáli, když jsme jeli sem. Vyvracíme mu                                                                                         jeho domněnku, neboť u tamtoho parkoviště vedli koleje, tady nejsou.

18,30 – hledáme směrovku na Opole, nenacházíme, ale vidím obchod „žabka“ kolem kterého jsme jeli cestou sem. Kluci mi to nevyvrací, neboť takových drobností jako jsou obchody si nevšímají

18,40 – pořád nevidíme jedinou směrovku na Opole, ale spousty, na kterých je Jelenia Gora, Zgrgholec , Poznaň a Kudowa cosi. Otáčíme se a zkoušíme jiný směr.

18,42 – Vašek opět vidí známé parkoviště, vysvětlujeme mu, že to není tohle parkoviště, protože u něj není autobazar

18,45 – přejíždíme Odru a prohlížíme si krásnou budou, pravděpodobně univerzitu

18,50 – opět míjíme obchod „žabka“. Na základě toho vyslovuju domněnku, že jezdíme v kruhu. Tato je všeobecně přijata a Pepa nám oběma nařizuje okamžitě najít směrovku na Opole. Bohužel stále můžeme sloužit pouze Poznaní, Jeleniou Gorou, Kudowou a Zgrgelcem.

19,00 – Vašek vidí parkoviště. Pravda, je podobné tomu našemu, ale naproti chybí prodejna Seat. Takže zase nic….

19,05 – opět překračujeme Odru a prohlížíme si univerzitu z protějšího břehu.

19,07 – další Žabka. Pepa říká, jestli těch obchodů náhodou nemůže být víc.

19,10 – míjíme líbající se dvojici, Pepa tvrdí, že už je jednou viděl. Nutí nás OKAMŽITĚ najít směrovku. Nabízím mu Kudowu a Jeleniu Goru. Řve, že do žádné Kundové jet nechce

19,15 – Odra je opravdu krásná řeka

19,17 – po bojové poradě se rozhodujeme, že zkusíme jet směrem na Waršavu, to by nás mělo dostat blíž k dálnici.

19,20 – kdykoliv se v dálce objeví zelená směrovka vsázíme se s Vaškem jestli bude na Kundowou, nebo na Zgrgelec.

19,22 – univerzitu už známe ze všech stran a začínáme si pamatovat jména většiny kostelů. Žádám o zastávku u některé trafiky, chci si koupit průvodce městem. Ten přece patří ke každé okružní jízdě. Pepa předstírá, že neslyší a nezastavuje.

19,25 – ochotný pohádkový dědeček nám radí, že jsme na úplně opačné straně města a máme jet na jih. Pepa mi nařizuje zjistit kde je jih. Bohužel nemůžu najít ani mraveniště, ani lišejníky. Skautský výcvik je mi opět na nic.

19,29 – Vašek vidí další parkoviště, nikdo nemá sílu mu to vyvracet.

19,32 – Pepovi nadávky značně přitvrdili, dostáváme se ke „srá….ům zkur……ným nacistickým“, což je asi tak stupeň 9 Richterovy stupnice.

19,35 – Odra…. už jenom to jméno mi leze na nervy

19,37 – další směrovka. Vyhrávám sázku, je to Zgrgelec. Začínám propadat depresím a brečím, že chci domů, ne do Zgrgelce.

19,40 – univerzita z jihu. Vašek tvrdí, že tady jsme už určitě byli. Nikdo se s ním nehádá, protože má pravdu.

19,44 – vystupuju z auta a zastavuji skupinku policistů. Pod nos jim strkám mapu a česko-polsko-německo-rusky vysvětluji, že chceme do Opole. Pozdě si uvědomuji, že v rámci pohodlné cesty mám na sobě roztrhané tepláky, tričko po kolena, rozvázané tkaničky a rozcuchané vlasy… Koukají na mě jak na zjevení, ale nakonec mi vysvětlí cestu a zdarma přidávají informaci, že je rok 2005. Ani se jim moc nedivím J.

19,55 – nasedám do auta a jásám, že už znám cestu. Kluci mi nevěří a Pepa se ironicky ptá, jestli do Kundové,  nebo do Zgrgelce.

20,00 – naposledy přejíždíme Odru a dostáváme se na správnou cestu. Během desíti minut jsme z města venku,míjíme to správné parkoviště (Vašek se s námi hádá, že to není ono) a najíždíme na dálnici. Stále jsme neviděli ani jedinou směrovku na Opole.

Zbytek cesty už proběhl takřka idylicky. Jenom při výjezdu z Prudniku jsme měli chvíli pocit, že se nám někdo (nebo něco) vysmívá. Bylo to v době, kdy jsme hledali směrovku na hraniční přechod Bartultovice a místo toho dvakrát za sebou potkali Opole…. Jsou prostě chvíle, kdy věřím, že ve vesmíru nejsme sami… Před barákem jsme parkovali přesně v 0,35 v pondělí J.  Čtrnáct hodin cesty, 900 kilometrů,peníze jsem už dávno přestala počítat…. Nevíte náhodou někdo, proč to děláme?

P.S. Psi se probudili ve středu, já to dospávala až do další soboty J

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště