Praděd cup 2005

Potřebujete spolehlivý recept jak se zbavit majetku? Chcete zešílet? Nevíte co s volným časem? Pořádejte závody. Raději hned několik a nejlépe v zimě.

Každý rok, když skončí třetí kolo Praděd cupu stojím před halou, koukám jak odjíždí závodníci a říkám si: „Už nikdy, tohle bylo opravdu naposled“. Vydrží mi to zhruba do konce prázdnin a v říjnu si z tiskárny nesu propozice na další závody. Neptejte se mě, proč to dělám, já to opravdu nevím. A myslím, že podobně je na tom většina pořadatelů. Asi to bude něco ve vodě… Na druhou stranu to má tu výhodu, že když něco pravidelně opakujete tak začnete věci dělat rutinně, eliminujete chyby a naopak vylepšíte to, co se osvědčilo.

Říkala jsem si, že letos už jsou všechny chyby vychytané a nic mě nemůže překvapit. Nějaký zlomyslný skřítek ( nebo snad osud? ) se zasmál a řekl si : „ Nemůže? Tak to teda něco uvidíš!“  A pak už jsem nestačila koukat. Prvním problémem se stalo množství sněhu. I na bruntálské poměry nevídané. Samotný sníh by zas až tak velký problém nepředstavoval,  ale to, že překážky byli na cvičáku, v boudě a na boudě dva metry sněhu, to už bylo na pováženou. Selhaly technické služby, selhala veškerá technika. Když už se schylovalo k ručnímu vyhrabávání překážek přiběhla Staňka s úžasnou zprávou. Sehnala rolbu. Ve čtvrtek před prvním závodem přijela na cvičák rolba ( dodnes jsem netušila, že je tak velká) a zastavila vedle naší boudičky, která se v jejím stínu úplně ztratila. Z rolby vyskákalo pět Krakonošů a hlavní Krakonoš řekl : „ Tak co to máme odvézt? Tohle? Chlapi, podejte řetěz…“ Tím jsme měli zdárně vyřešený odvoz překážek a jeli jsme vyzvednout diplomy do tiskárny. To se ještě obešlo bez větších průšvihů. Ne tak odjezd z parkoviště, při kterém do nás nacouvala majitelka tiskárny. A měli jsme tu první hmotnou škodu, první rozbité auto. Ještě jsme netušili, že je to teprve začátek. V podvečer se strhla sněhová bouře. Snad nejhorší za tuto zimu. A v téhle bouři, kdy viditelnost byla nula nula nic a boční vítr téměř odhazoval auta ze silnice jsme po zavátých cestách odváželi do světlé mikrovlnku, hrnce s gulášem, granule pro vítěze a spoustu dalších drobností. Je to neuvěřitelné, ale dokázali jsme to bez ztrát na životech.I když Pepíčkovo autíčko mělo namále.  Do rána naštěstí bouře přešla, cestáři stihli protáhnout silnice a tak se k nám všichni závodníci dostali. Ale svůj díl smůly jsme ještě vybraný ani zdaleka neměli.

Zlomyslník si tentokrát vybral věc na závodech snad nejdůležitější. Počítač. Abych byla přesná tak tiskárnu. Umíte si představit kolik práce dá sehnat v neděli dopoledne tiskárnu? Ještě k tomu ve Světlé Hoře? Když jsme jednu konečně sehnali a rychlá spojka ji dovezla, zjistilo se,že je nekompaktibilní s počítačem. Pak skřítka přestal počítač zajímat  a svou zhoubnou pozornost zaměřil jinam. Schválně, co byste řekli, že je druhá nejdůležitější věc na závodech? Rozhodčí? Počasí? Překážky? To všechno určitě taky, ale náš naschválníček svoji zhoubnou pozornost zaměřil na záchody. Dámské WC proměnil v tryskající gejzír ( kdybychom mu dali trošku víc času, určitě by zvládl i Křižíkovu fontánu). Během pár minut byli zaplaveny toalety a po nich chodba. Pepa se okamžitě proměnil ze závodníka v údržbáře a spolu se správcem začali rozebírat kanál. A voda vesele tekla dál. Do tohoto inferna vyběhla z kuchyně Ebiška a křičela : „Tady je voda… Kde se to tu bere…. Tady teče voda.. ježišmarjá, koblihy…“ a začala překotně evakuovat kuchyň. Tady musím pochválit všechny Alfíky. Jsme opravdu výborně sehraný tým speciálně trénovaný na krizové situace. Díky tomu jsme zvládli i tohle. Koblihy i guláš byli zachráněny včasnou evakuací na ledničku, kanál byl opraven a zprovozněn a závodníci holt chvíli chodili za stáje na hnůj…

Další rána osudu přišla v pondělí ráno, když jsme přijeli pro věci a před halou opilý traktorista z místních technických služeb nacouval do Pepíčkova Nejkrásnějšího Autíčka ( pro ty neznalé- je to ten hnědý peugeot, který vypadá jako pojízdná psí bouda, rok výroby tuším 1945). Pepa tohle autíčko miluje víc než cokoli jiného na světě,takže si umíte představit jak řádil. Toho opilého traktoristy mi bylo téměř až líto. První kolo závodů jsme tím měli zdárně za sebou s celkovou bilancí – dvě rozbitá auta, jedna zničená tiskárna a jedenáct kuřátek Alfíků, včetně mě, leželo s chřipkou.Jediný, komu se tenhle virus vyhnul byl Pepa. Mám informace, že ani Osáci Vosáci, kteří nám pomáhali mu neunikli.

Cíl do příštího kola byl jasný- ZNIČIT SKŘÍTKA. Jakýmkoliv způsobem, ale zničit. Je to neuvěřitelné, ale podařilo se nám to. Možná se mu u nás přestalo líbit a odstěhoval se k jiným pořadatelům, kdo ví. Každopádně další kola už proběhli celkem nezajímavě, bez větších závad. Takové drobnosti jako je nefungující aparatura, zlomené tyčky ve slalomu, nebo roztržený látkový tunel řešíme levou zadní za běžného provozu. Podstatné je mít dostatek izolepy.

Letos jsme se rozhodli pro velkou změnu v oceňování vítězů. Místo pohárů a medailí jsme rozdávali peníze. Suma sumárum to bylo 31.800,- Krom toho nám sponzorskými dary přispěli firmy Bono, Calibra a Diamond Pet. A tak jsme i letošní Praděd cup dotáhli do zdárného konce. 24. dubna večer jsem stála před halou, mávala odjíždějícím závodníkům a říkala si: „ Tak tohle bylo naposledy, opravdu naposledy, za ty nervy to přece nestojí…“, nebo, že by ještě jeden ročník….

 

Share

Doporučené články

Napsat komentář

Přejít k navigační liště