Bylo sedm ráno a já jsem již všechno chystala. Psům vodu, sobě vodu, svačinu, kapesníky, očkovací průkazy – no prostě všechno co bysme potřebovali. Okolo půl 9 jsme odchytili psy, naložili do auta a odjeli. Na místě jsme byli během 15 minut a na registraci jsme šli okamžitě na řadu.
Vytáhla jsem si pořadové č. 6. Čekali jsme necelých 10 minut a šli jsme na řadu. Na startu jsem se cítila fakt suprově 🙂 Bylo odstartováno! Myslím, že jsem na začátek zvolila celkem rychlé tempo, takže pro příště jsem ponaučena. Hned za zatáčkou nás čekala první otázka. Díky závodícímu za mnou jsem si byla na 100% jistá :)) Cesta nádherně ubíhala a mě bylo víc a víc vedro. Jenže batoh už byl plný a já neměla kam odložit věci. Tak jsem pořád odolávala, pořád odolávala, až jsem si nakonec před nejhorším úsekem sundala alespoň mikinu. Vyhrnula jsem si rukávy a odpovídala na další otázky. Pak nadešel úsek „bílý pes neprojde čistý“. A aby to nebylo jenom tak nějaké, mám bílého psa, kterého nezajímá, že když projde tou hnědou břečkou, bude špinavý.
Po pátečních deštích se úsek totiž rozbahnil a my jsme museli přeskakovat, obskakovat až to přešlo do nádherné chatové oblasti – okolo místního potoku, kterému Beník neodolal. Po tomhle nádherném úseku jsme došli na kamenitou cestu. To bylo to, co mi dalo asi nejvíce zabrat – takový „menší“ kopeček s otázkou z místních Nenačovic. Nahoře na kopci jsem si sundala i bundu (což byl asi největší omyl co jsem mohla udělat – byla jsem zpocená a nahoře to trochu pofukovalo (ale přes sluníčko to nebylo cítit). A tak jsme ťapkali po cestě dál a dál. Krajina ubíhala, Sherry už nemohla, Beníka dostal stopovačku, kterou jsem si obmotala kolem pasu a hned se nám šlo líp:) Po krátké cestě jsem zjistila, že máme poslední otázku. A za pár minut jsem věděla, že jsme tudy už šli – blížili jsme se k cíli, který po zatáčce na mě vykoukl. Ihned se ozvalo : Krátká – Kamila H.
Aby se neřeklo, tak jsme po cílové rovince běželi – abychom si to alespoň trochu vylepšili 🙂 V cíli jsme odevzdali papíry, Sherryně bylo oznámeno, že by měla shodit, Beník opět sklidil obdiv a úspěch a my jsme se „zaparkovali“ na okraj lesa, kde jsem psy uvázala, občerstvila, pomazlila a sebe nakrmila. Benovi jsem sundala asi šest klíšťat a jednoho měl pod okem přisátého. Pak jsem vzala psy se projít (než doběhnou zbylí závodící) a nějak jsme to neodhadli a mezitím proběhlo vyhlášení (ale určitě jsme se neumístili) 😀
