V sobotu hned ráno jsme s Lukem a třemi psíky – Artuš, Ebina a Niky, vyrazili na vlak směr Beroun. Na Smíchovském nádraží jsme nasedli a jeli přibližně 45 minut.
V Berouně jsme vystoupili a hned po červené (Cesta V. Náprstka) se vydali přes plac na trhy kolem stráně a přes most nad vodou k lesíku. Hned na začátku bylo vidět, že cesta povede do kopce, ale nenechali jsme se tím odradit. Kolem Berounské nemocnice jsme zapadli do lesa, který prudce stoupal. Artušovi se v lese líbilo, pořád se schovával za keři a naháněl nás:) Nikča s Ebuš měli plno stopiček na čuchání, takže lituji Lukášovy ruce, které to odnesly asi nejvíc… Když jsme vyšlápli prudký kopec, vynořili jsme se na “vyhlídce”, odkud bylo vidět na celý Beroun. Znovu do hustšího lesíka, po lesní cestě, na pravé straně rozprostřená krásná louka – toho ihned využil Artuš a běžel se proběhnout. Čekala nás cesta z kopce po listí a tak jsem se obávala, že roztřískám foťák. Naštěstí se nic nepřihodilo, kromě pár zakopnutí. Pod kopcem jsme vylezli u silnice a na druhé straně narazili na potok Loděnice, čehož využili všichni psi a my taky – chvilka odpočinku a pití. Pokračovali jsme po silnici kolem hřbitova. Už ze silnice byla vidět obrovská skála s křížem na vrcholu. Došli jsme ke klášteru Sv.Jana – Kostel narození Sv. Jana Křtitele(Raně barokní stavba, kterou postavil r. 1661 italský stavitel Carlo Lurago a v r. 1712 přestavěl Kryštof Dienzenhofer. Věž-upravená, je z původního kostela, tzv. Hasenburského, který zde stával do r. 1657. Na věži je jeden z nejstarších zvonů v Čechách, ulitý kolem r. 1402 a přivezený sem z ruin z původního benediktinského kláštera na Ostrově u Davle. Kostel má tři oltáře bohatě zdobené řezbami, obrazy a sochami, uprostřed náhrobek sv.Ivana, zdejšího poustevníka. Z kostela je vstup do jeskyně Sv.Ivana, upravené v r. 1657 jako jeskynní kostel Panny Marie. Zdejší travertinová jeskyně sloužila ve druhé polovině 9. století jako příbytek mnichu Ivanovi, který zde byl objeven knížetem Bořivojem a který zde byl také pohřben. Za tímto “starým kostelem” je krypta, kde byli pohřbíváni mniši zdejšího benediktinského kláštera před jeho zrušením r. 1785.), kde jsme potkali známé lidi z Vysočan, kteří mají bíglici. Jak jsme se dozvěděli byl poslední den otevření kláštera. Rozloučili jsme se s tím, že se možná potkáme u kříže a vydali se do silně prudkého kopce… Po chvíli jsme došli ke Kapli Povýšení Svatého kříže (Na tomto místě se podle legendy zjevil poustevníku Ivanovi sv. Jan Křtitel.V roce 1602 zde dal postavit maršál císaře Rudolfa II. Heřman Kryštof Rusworm oltář a mramorové sousoší “Setkání sv. Ivana a sv. Jana Křtitele”, které je jedním z nejstarších kamenných sousoší v Čechách. V roce 1714 byla nad tímto sousoším postavena kaple v půdorysu řeckého kříže. Původně měla stejné štíty i nad bočními stěnami. Uvnitř je zdobena nástropní freskou od J. V. Spitzera “Nalezení sv. Kříže císařovnou Helenou”. V letech 1994 – 1997 byla kaple zvenčí i uvnitř opravena nákladem 2 130 000 korun Svatojánskou nadací. ), kde se Artuš nechal krásně vyfotit sedící na schodech a už by chtěl dovnitř kaple, naštěstí byla zavřená. Pokračovali jsme dál do kopce. Měla jsem co dělat, abych to udýchal i když mi Artík pomáhal. Vyškrábali jsme se po schodech (podobné Kokořínským) a svalili se na lavičku. Pak už jen mírně do kopečka po skalní cestičce. To jsem si dávala obzvlášť pozor, protože skála byla kluzce uhlazená. To už jsme se vynořili na samém vrcholu skály. Bylo tam hodně lidí, tak jsme s Artušem zůstali na začátku a nešli dál. Když pár lidí odešlo, šli jsme až na skálu, kde byl nádherný výhled na krajinu kolem. Vyfotili jsme se u kříže, prohlédla jsem si zámečky, které visely na kovovém plůtku u kříže a šli jsme ze skály pryč. Na chvíli jsme si sedli a odpočinuli.
Vyrazili jsme zpět, ale už jsme nešli po schodech dolů, ale rovně od skalní cestičky směrem na Solvayovy lomy. Koukli jsme se na “vláčky”, které vozily lidi. Udělali jsme společnou fotku pesanů a šli dál. V lomech bylo krásně, svítilo sluníčko a k mému štěstí jsme potkali nádherného bordeřího fešáka. Jen jsme se pozdravili a pádili dál. Kolem jezdili nejen “vláčky”, ale i staré auta a motorky. Vedle budovy třidiče jsme shlédli jak se drtí kameny, což se Artušovi nelíbilo, tak jsme kousek poodešli a počkali na Lukáše s holkama, kteří si výlet užívali:)
Po polní cestě jsme mířili na další louku, pak další až k “Ranči u Kotvy”. Tam jsme si nějakou dobu hladili koně, kteří byli ochočení. Kolem ranče jsme prošli k potůčku a kapličce, o studánce jsme se dočetli, že je pitná a tak jsem to s Artíkem vyzkoušela a popravdě: chutnala! 🙂
Z lesa jsme vyšli na “višňovku”, kde se akorát budou stavět domky – luxusní. Prošli jsme skrz budoucí “osadu” a kolem golfového hřiště a polí, kde Artuš běhal jako cvok (jako kdyby toho neměl dost), podél čističky do Vysokého Újezdu. Rozhodli jsme se navštívit firmu Plastipak, kde Lukáš pracuje, a která se nachází v Rudné. Z Vysokého Újezdu jsme šli celou dobu po polích (občas to bylo o rozbití). Kolem kolejí, přes další pole, které bylo právě asi zorané a pak další pole, které bylo posečené, další pole trávy a pak kolem hal, až jsme nakonec došli k té pravé – Plastipak.
Lukáš se pozdravil s “kolegy”, prošel firmou, rozloučil se a mohli jsme vyrazit. Počkali jsme v Rudné na zastávce na autobus, který nás dovezl na Zličína odtamtud metrem domů…
