[ratings]
Vzali jsme to šmahem přes Rakousko a Slovinsko, kde jsme přespali u benzínky. Vzhledem k tomu, že jsme jeli dodávkou Volkswagenem Multivanem, tak jsme si mohli dovolit přespávat kdekoliv 🙂 Ráno jsme pokračovali dál přes Chorvatsko (mimochodem Chorvaté jsou tak drzí, že vybírají 4 kuny za TOIku – nehoráznost), přejeli jsme miničást Bosny a Hercegoviny a dále do Černé Hory.
První zastávka a noc v Černé Hoře proběhla v oblasti Jaz ve stejnojmenném pseudo kempu :), ve kterém nefungovalo nic ani sociální zařízení, ale vzhledem k tomu, že tam byl stín, klid, krásná pláž a restaurace hotelu Poseidon (panička s Keníkem jej navštívili v roce 2006), kde člověk mohl použít záchod, rozhodli jsme se tam jednou přenocovat 🙂 Ráno jsme si udělali procházku po pláži Jaz, byli jsme tam jen my a sluníčko 🙂 Dopoledne jsme se vydali na jih Montenegra se zastávkou u ostrůvku Sveti Stefan do městečka Ulcinj, kde jsme se ubytovali na zahradě vily Ardi, kde panička s Keníkem už jednou bydlela 🙂 Přivítání ve vile Ardi bylo více jak přátelské, protože majitel paničku i Keníka poznal a byl rád, že jsme tam znovu zabloudili 🙂 Kempovali jsme sice na zahradě vily, ale k dispozici jsme měli pokoj se sociálním zařízením, na zahradě byla k dispozici přípojka elektřiny a zahradní hadice (s tou byla mimochodem VELKÁ legrace :)) Cena na den za popsané služby pro dvě osoby, dva psy a auto byla více než přátelská 11 EU. V Černé Hoře jsme se zdrželi 2 dny a čas jsme trávili na Veliké Plaži – jemný písek, moře cca 22 °C, počasí teplé slunečné a hlavně jsme tam byli téměř sami, takže jsme byli na volno a řádili jsme až do úmoru 🙂 Večír jsme grilovali a já si hrála s Lízou, to byla fenečka majitele vily, podobná vzrůstem i vizáží malému jezevčíkovi. Byla v radostném očekávání, tak jsem to samozřejmě nesměla přehánět 🙂 Jelikož měla termín zrovna ve dnech našeho pobytu, těšili jsme se na štěňátka, ale bohužel jsme odjeli dříve, než Líza stihla porodit. Snad vše proběhlo bez problému a Líza je svědomitou maminkou a štěňátkům se dobře daří 🙂 V Ulcinji jsme se zdrželi dva dny a dopoledne po vydatné snídani jsme se vydali pokořit další kilometry 🙂
Střihli jsme si to přes Albánii. Viděli jsme hlavní město Tiranu a přístavní město Durrës, kam je možné se dostat také lodí z Itálie 🙂 Neuvěřitelné rozdíly ve finančních poměrech místních obyvatel jsou patrné v obou těchto městech. V jedné chvíli míjíte místního na polorozpadlém kole s obrovským nosičem plným sběru a z druhé strany Vás předjíždí také místní ovšem v novém Mercedesu, jehož pořizovací cena pod dva miliony korun určitě nebyla. Potom projedete hlavní ulicí, kde na pravé straně se místní obyvatelé snaží zpeněžit všechno možné ve stáncích před svými domovy (paneláky ve velmi zchátralém stavu) a na druhé straně stojí luxusní honosné vily se zaparkovanými fáry – neuvěřitelný zážitek 🙂 V Durrësu jsme si skočili na rychlou koupačku. Počasí nám opět přálo a Jaderské moře bylo teplé a pláž s jemným pískem 🙂 Ještě mokří jsme naskákali do autíčka a jeli jsme dál cestou necestou napříč Albánií. Chtěli jsme jet po nově zbudované albánské dálnici, ale bohužel panička zapnula navigaci s p. Liškou a byli jsme v háji 🙂 Pan Liška nás vůbec nevedl dálnicí po pobřeží, nýbrž vnitrozemím po silnicích, které ani z rychlíku neviděly asfalt a nedalo se po nich jet větší rychlostí jak 30 km/h. No, pan Liška se doma musel smát až se za břicho popadal, protože, jak my jsme byli vykodrcaní, to si nikdo neumíte představit 🙂 Je ale pravdou, že máme z vnitrozemí zajímavé zážitky. Například jsme vjeli do jedné z pidivesniček a najednou uprostřed silnice kde se vzal, tu se vzal chlapík bez nohou a chtěl si děsně povídat 🙂 Dalším poznatkem z návštěvy albánského vnitrozemí je ropné bohatství. Ropné věže na každém rohu a samozřejmě s tím ruku v ruce čerpací stanice. Přišlo nám hodně vtipné, když jedete přírodou, široko daleko nikde nic a šup benzínka a o 50 metrů dál druhá a o dalších 30 metrů dál třetí, no a tohle je Albánie 🙂 Jinak, co se týká bezpečnosti a kriminality, je tahle země naprosto bezpečná ve dne a jak jsme měli šanci zjistit, i v noci 🙂
Odpolko jsme se opět vykodrcali na cestu a se zastávkou u vodního otočného mostu (zrovna byl sklopen a my nemohli přejet :), jsme se dostali až na Lefkadu, kde jsme objevili sice oblázkovou ale naprostou úžasnou pláž s křišťálovým mořem, kde jsme samozřejmě museli zastavit na koupandu 🙂 U této pláže byl na cedulích po cestě avizovaný kemp, ale bohužel bylo před sezónou, tak ještě nebyl v provozu, což byla velká škoda, protože k němu náležící pláž byla jako vystřižená z reklamního katalogu. Váhali jsme, zda bychom tam nepřespali na divoko, ale bohužel nebylo v dosahu žádné sociální zázemí. Po cca tříhodinových vodních hrátkách jsme se tedy opět odebrali hledat nějaké funkční ubytování, které jsme záhy našli a to v povedeném klidném a nově vybaveném kempu samozřejmě s elektřinou, novým a čistým sociálním zařízením, kousek od přístavu a cca 200 metrů od oblázkové liduprázdné pláže. Zakempovali jsme pod velikými palmami a večer jsem si hrála se dvěma koníky, kteří měli hned vedle výběh 🙂 Ještě večer po příjezdu mne panička vzala na beach, prošly jsme se, poseděly, zablbly, udělaly pár fotek a šly jsme zpátky za klukama kempit :). Večer jsme nad mapou všichni společně plánovali další cíle naší cesty a při tom jsme měli šanci zažít “malý zázrak”. Zhruba okolo desáté večerní začalo světélkovat všude okolo nás, bylo to jako ohňostroj bez hluku. Světlušky rozehrály svoje představení 🙂 Ráno jsme se všichni nabaštili, protože bez pořádné snídaně se nedá existovat a poté jsme vyrazili na průzkum okolí a malebného přístavu kousek odtud. Koupili jsme pohledy, zvěčnili se na několika fotkách a šli zpět do kempíku pobalit věci a razit dááál :). Samozřejmě nesmím zapomenout na cenu kempu na Lefkadě, opět ve stejném složení včetně elektrické energie 23 EU/den.
Vzhledem k tomu, že jsme zvládli vyrazit ještě během dopoledne, stihli jsme dojet až na Peloponéský poloostrov, na který jsme se dostali přes krásný most s názvem Rio Antirrio o délce 2 880 metrů, který byl vybudován v roce 2004. Přes zmíněný most se dostanete z řecké pevniny z městečka Antirrio do městečka Rio, které se nachází již na Peloponéském poloostrově. Poplatek za přejetí mostu Rio Antirrio jedním směrem činí 12,5 EU za osobní auto a za dodávku 17 EU. Pokračovali jsme tedy přes Peloponéské hlavní město Pátra dál až do vesničky Palouki, kde jsme objevili nový kemp se stejným názvem (tedy Palouki). Přijeli jsme ještě za soumraku, takže jsme měli šanci si ihned prohlédnout i okolí kempu, což jsme v předchozích kempech před ubytováním samozřejmě ani jednou nestihli, protože bylo pozdě, tedy i tma :). Bylo to zatím nejhezčí naše kempování. Kemp se totiž nacházel přímo na dlouhé a široké vylidněné písečné pláži. Nejdřív jsem se tady na pláži strašně bála, protože nějací výrostci tam proháněli své modýlky aut se spalovacími motůrky a dělá to děsnej rambajs, takže jsem z toho byla dost v šoku, ale potom už to bylo fajn a užívala jsem si pláže i všeho ostatního naplno :). Po večerní obhlídce okolí jsme ogrilovali masko a dali si do čumáčků, pak jsme únavou popadali a probudili se až do slunečného rána. Na nic jsme nečekali a ihned po snídani vyrazili na pláž a řádění mohlo začít. Panička vytasila frisbeečka a už to jelo 🙂 Keník byl u vytržení, takže neustále plaval, běhal a štěkal a já samozřejmě nemohla zůstat pozadu 🙂 Plavat se mi moc nechtělo, tak jsem vždycky počkala, až Keník talířek přinese skoro na břeh a já jsem do vody maximálně po ramínka běžela na něj :), talířek mu vzít, což samozřejmě téměř nikdy nevyšlo, tak jsme se o něj tahali, dokud nepřišla panička a znovu nám jej nehodila 🙂 Dokonce jsem se naučila frisbee chytat za letu 🙂 Je tedy pravdou, že pokaždé se mi to nepovede, ale tady jsem zjistila, že talířek je fajn zábava, z čehož i panička měla velikou radost 🙂 Keník – starej mazák už na to přišel dávno, takže předváděl různé kousky, až z plovacího frisbeečka skoro nic nezbylo, ale panička to včas zarazila, protože náhradní plovací jsme sebou neměli :). Okolo třetí jsme odcházeli z pláže opět pobalit hacafírky a zmizet o dům (kemp) dál 🙂
Pokračovali jsme až do města Methoni, kde jsme se ubytovali již v pozdních večerních hodinách v kempu Finikes. Velmi nás překvapilo, že jsme dostali klíče od vlastního záchodu a sprchy určených jen pro nás :). Jak jsme měli možnost zjistit při ranní procházce, tak pláž byla vzdálená cca 150 metrů přírodní cestičkou a byla písčitá a čistá s průzračným mořem. Vzhledem k tomu, že jsme si na dnešní den naplánovali výlet do přírodní rezervace Polylimnio, odjeli jsme už dopoledne samozřejmě po snídani a procházce po pláži :). Rezervaci jsme po zhruba dvouhodinovém ježdění uzounkými uličkami peloponéských vesniček a totálním psychickém vyčerpání z hledání, našli a stálo to opravdu za to. Krásná soustava několika jezírek a jezer s malými i velkými vodopády s různými můstky a krásnou přírodou jsme si i díky opětovnému slunečnému počasí užili, někteří z nás se v jednom z jezírek i vykoupali, takže parádička 🙂 Jen co jsme dorazili k autu začalo pršet, což je na cestu velmi příjemné, protože se malinko ochladilo a pročistil vzduch, takže jsme mohli drandit, co to dá :).
Po dálnici přes Korinthský kanál nám to do Athén i s důkladnou policejní kontrolou trvalo cca hodinku a půl. Hlavní město jako každé jiné – hustý provoz, spousta lidí a tak dále. Najít parkovací místo v Athénám je opravdové umění :). Nakonec jsme přece jen měli štěstí. Paláce i památky mají opravdu krásné. Navštívili jsme Olympeion, antický Panathénský olympijský stadion a Akropolis. Na večer jsme vyrazili v podstatě už pomalu na zpáteční cestu domů.
Po úmorném hledání nájezdu na dálnici se nakonec zadařilo (značení mají Řekové opravdu v některých místech šílené) a my si to drandili směr Lárisa a nakonec jsme na divoko přespali u moře u městečka Katerini. Přijeli jsme pozdě v noci, takže jsme pouze přespali a ráno jsme vyrazili na Olymp se zastávkou ve vesničce Anatolikos Olympos, kde jsme opět udělali pár fotek 🙂 Dost mě překvapilo, že do zhruba půlky nejvyšší hory olympského pohoří Mytikas (2 917 m) se nechá dojet autem :). Po krátké procházce v pohoří Olymp jsme se odebrali opět na silnici a vyrazili na poslední mořskou koupačku naší dovolené. Vybrali jsme si písčitou pláž s řádem modré vlajky u městečka Methoni. Vzhledem k tomu, že foukal vítr, moře bylo rozbouřené se spoustou řas, ale nám to nevadilo, opět jsme si pěkně zařádili a užili si poslední dovádění v moři s frisbeečkem a povalování se v písku 🙂 Potom jsme v přilehlém městečku pořídili pár fotek, poslali pohledy a odebrali jsme se směr Makedonie.
Hranice Makedonie jsme překročili v podvečer a bez větších problémů. Jeli jsme přes hlavní město Skopje, pak pokračovali dál do Srbska, kde jsme to stočili na hlavní město Bělehrad. Potkala nás i noční policejní kontrola, která proběhla klidně a v pořádku 🙂 Únavou jsme padli u jedné ze sofistikovaných benzínek a tam jsme také přespali a ráno jeli dál, až jsme se dostali na srbsko-maďarské hranice, kde jsme se na výstupní hranici Srbska zřejmě znelíbili místnímu celníkovi, který nám nejprve odstavil autíčko a zhruba po 45 minutách na plném slunci téměř upražení, jsme se dozvěděli, že naše auto musí projít rentgenovou kontrolou 🙁 Proces spočíval v tom, že si pro nás přišel jiný celník, který nás navedl do prostoru, kde se rtg nacházel. Takže jsme se postavili do fronty cca 3 aut (1 osobní a 2 kamiony) a čekali jsme a čekali (opět na plné slunci), než na nás přijde řada, což se asi za 3,5 hodiny stalo. Z auta jsme museli vyndat zavazadla, která na nás čekala před rentgenem a naše autíčko bylo připraveno projet obrovským rtg. Projelo tedy rtg kontrolou, vše bylo v pořádku, technici nám popřáli příjemnou cestu domů a ještě se pokorně omluvili, že nás zdrželi, ovšem kámen úrazu přišel, když jsme se po celé téhle tahanici chtěli dostat ven z areálu rtg. Přes bránu, kam nás zavedli technici od rtg, nás odmítali pustit ven, na druhém výjezdu celník absolutně nevěděl, co se děje a to už paničce malinko bouchly saze, takže celník poklusem běžel k rtg (přestože za pasem měl vysílačku :)) zeptat se, zda nás může pustit ven, kde samozřejmě zjistil, že už jsme měli být dávno venku, takže nás milostivě pustil. Další velmi vtipná situace nastala při příjezdu na pasovou kontrolu výstupní srbské hranice, kdy na nás celník vyrukoval s tím, že by chtěl vidět naše zavazadla. Panička opět nevydržela a křičela na celníka, že jsme právě prošli téměř čtyřhodinovým procesem včetně rtg auta, tak jak je možné, že chce vidět naše zavazadla. Celník zamrkal, ani nekouknul na pasy a řekl, ať tedy jedem :)). Maďarské hranice jsme přejeli opět v klídečku a vydali jsme se směr Maďarsko – Balaton 🙂
Parkování v Budapešti přímo v centru jsme našli hned bez problému. Šli jsme se po městě trochu projít za účelem focení, což trvalo cca 1,5 hoďky a poté jsme opět vyjeli na cestu. Poslední zastávka byla kvůli zakoupení “uheráku“, protože ten milujeme všichni 🙂 Potom už jsme to švihali fofrem až domu do Prahy. Na D1 jsme se malinko zasekli, ale nic výrazného. Převrátil se tam kamion s pívem, ale “bohužel” 🙂 už bylo odklizené.