Vipetíkův příběh začal jeden pátek .. Když jsem se k večeru vracela domů za školy, slyšela jsem podivné kňourání od úřadu, který stojí hned naproti našemu domu .. Nedalo mi to a šla jsem se kouknout, jelikož bylo už docela pozdě, tak se stihlo sešeřit a já jsem toho moc neviděla .. Došla jsem si dát domů batoh a vrátila se s baterkou .. V kotci se choulilo, odrostlé štěně ..
Bylo krásné, ale mooc smutné 🙁 Byla mu asi zima a v kotci nechtělo být .. Chudáček, bylo mi ho líto .. Volala jsem na něj, tak přišlo k mřížím a chtělo se mazlit, tak jsem ho drbala za ušima a všimla jsem si zeleného tetování v jeho uchu, snažila jsem se přečíst to číslo, ale moc mi to nešlo, ten mrňous se pořád děsně mlel .. Řekla jsem mu, ať vydrží a šla domů pro vodu a něco k jídlu .. Protože mu nidko nic nedal .. :-/
Doma jsem vzala misku, vodu, granule a párky a nesla to prckovi 🙂 Byl moc rád, že mě vidí .. Můj zvědavej Beník musel jít se mnou, aby se na to mrně podíval 😀 Vipetík se s ním chtěl kamarádit 🙂 Granule vyluxoval tak rychle, že jsem ani nestačila mrknout .. Asi měl velkej hlad 😀 Nalákala jsem ho na párek a přečetla si tetovací číslo .. Vipetík vypil misku vodu, tak jsem mu dolila a šli jsme s Beníkem domů ..
Celou noc brečel, asi mu bylo smutno .. 🙁 Já jsem v noci seděla u počítače a hledala podle tetovacího čísla majitele, nebo alespoň chovatele .. abych pejska mohla vrátit .. Bylo mi totiž jasné, že náš starosta ho dá komukoliv, jen aby se ho zbavil, takže jsem na hledání neměla moc času .. Můj odhad na plemeno vipet byl správný .. Takže jsem hledala podle vrhů, čísel zápisu, tetování .. ale nic se mi nedařilo 🙁 Asi ve 3 hodiny jsem šla spát. Byla jsem utaháná jako kotě, ale usnout se mi nedařilo, pořád jsem musela na toho vyjícího prcka myslet .. K ránu se mi podařilo usnout .. Ale ne na dlouho ..
V sobotu jsem ho šla vyfotit, že jako vrobím inzeráty .. V hledání na internetu mě vystřídala moje ségra. Ségra díky! Taky se jí nedařilo .. Šla jsem na procházku s Beníkem a ségra mi ve 3 hodiny volala, ať jdu domů, že něco našla .. tak jsme letěli domů .. 🙂 Ségra našla tetovací číslo o 3 čísla menší než měl “náš” vipetík .. Napsali jsme chovatelce e-mail a přiložili fotku, jestli je to její odchov .. v zápětí nám dorazila odpověď, že není, ale že ví od koho je .. poslala nám telefonní číslo na chovatele “našeho” prcka .. Hned jsme mu zavolaly. Pán byl hrozně milý a ochotný .. telefon majitele z paměti nevěděl, tak nám ho v zápětí poslal smskou 🙂
Volaly jsme majiteli vipetíka, vzala to nějaká slečna. Ptala jsme se jestli se jim neztratil pes, říkala, že jo a byla moc šťastná, když jsem jí řekla, že ho máme .. Chtěla jsem vědět tetovací číslo, abych měla jistotu .. Její přítel ho našel a řekli mi ho .. Slečna řekla, že hned jedou, tak jsem jim vysvětlila cestu ..
Největší problém nastal, když jsem volala starostovi, aby nám šel pejska odemknout .. řekl, že nemá čas, ať vyvrátím bránu, že to prý jde .. Noo, tak jsme šly vyvrátit bránu a zachránit vipetíka 🙂 Povedlo se, mrňous byl volný 🙂 Vzaly jsme ho k nám na zahradu a čekaly na páníčky .. Ti dorazili ani ne za půl hodiny po telefonátu 🙂 Byli moc šťastní, že byl jejich pesan v pořádku 🙂 Pán (angličan) mi hned dával očkovací průkaz a ukazoval tetování v něm .. Ale mě to v tu chvíli bylo jedno, když jsem viděla, jak se k nim vipetík hrne a jak je vítá, tak mi bylo jasné, že je určitě jejich .. 🙂 Poděkovala jsem mu a dala mu pesana do náruče 🙂
Nedalo mi to a musela jsem se zeptat, jak se k nám dostat .. Slečna mi totiž řekla, že bydlí v Hradci Králové .. Hradec je od nás skoro 16km .. Vyprávěli, že byli v lese na procházce, an chvilku ho pustili z vodítka a od uviděl zajíce a utekl .. Zavolat se prý nedal .. No a tak doběhl až k nám ..
Naposledy jsem si ho pohladila a pak skočil do auta a spokojeně se schoulil do klubíčka .. No a to je konec 🙂
