Ve čtvrtek 25. září, mi panička koupila takovou divnou věc na čumák. Nasadila mi to, ale nebylo mi to příjemné. “Hochu to budeš muset mít hodinu a půl v autobuse”. V jakém autobuse? Vyspal jsem se, panička přišla ze školy a už jsem za ní kráčel.
Nevěřícně a pomalu. Pak to přijelo, taková velká krabice a já, jako hrdina, jsem do ní nastoupil. Jenže pak cvak, dveře se zavřeli a já nemohl vylézt ven. Naštěstí panička tam byla se mnou, sedla si na sedačku a čekala až konečně zastavil. Opravdu jsme jeli asi hodinu. Přísahal jsem, že už tam nikdy nevkročím!
No konečně to zastavilo, tam kde jsme chtěli a honem ven, ale kde to jsem? Tady to neznám. Tak honem ať to tu všechno stačím prozkoumat. Za chvilku jsme už byli před takovým velkým domem. Vyšli jsme 7 schodů a pak pro náš přijela další krabice, ale úplně jiná. Nechtěl jsem tam, až potom salámek vyhrál nad strachem. Vyjeli jsme do 3. patra. Otevřeli se jedny dveře a druhé dveře a byli tam lidi, které znám. To bylo radosti. Byli jsme u babičky a dědy.
Hned jsem si vybral místo, kde budu trávit nejvíce času a to u odpadkového koše, kde se dalo najít plno dobrých věcí. Panička mi to hned zakázala. Už se začalo stmívat, tak jsme se nahrnuli do obývacího pokoje, kde jsem spal s paničkou. Je tam balkón a ten kvůli mně musel být otevřený. Já jsem si zabral místečko hned vedle balkonu, lehl si na záda a chladil si bříško. Nakonec jsem usnul.
Ve 3 hodiny ráno budíček. Neviděl jsem v paničce žádný nadšení, musela se převlíknou a v té zimě mě vzít ven a zase zpátky. Jenže, vyšli jsme na chodbu a mně se tam něco nelíbilo, tak jsem začal štěkat. Hrozná švanda, protože to bylo samé ticho, ticho! Vzbudíš sousedy a bude zle. Šupky se vyčurat a honem domů.
Ráno šla babička do práce a panička zůstala se mnou a jením bratrancem doma sama. Uděláme si výlet, všechny nachystat, peníze, klíče, zamknout a jdeme. Šli jsme podél řeky a něco tam bylo. Plavali tam takový ptáci. Byli podobní těm co máme doma. Slepice nebo tak nějak, ale tyto nebyli za plotem. Takže tradičně jsem na ně zaštěkal. Oni se mě báli. Byla to švanda vidět jak chvátají ode mne pryč. Tak jsem štěkal a štěkal a oni plavali a plavali.
Dále jsme šli do parku. Ten den bylo opravdu krásně. Užili jsme si a za chvíli už byl opět večer a my šli spát.
Další den, v neděli byl v plánu odjezd, ale o tom já neměl ani páru. V 7 hodin ráno jsem vzbudil paničku a přitulil se k ní. Panička mi pak udělala radost a šli jsme znova za těmi ptáky. Pak už následoval odjezd domů. Byl to problém, já jsem se přece zapřísáhl, že pokud nebude mít panička salámek, tak mě tam nikdo nedostane.
A hurá domů !!
