Naše putování dál za světlem na obzoru pokračovalo bez nějakých větších příhod několik dalších dní. No, po pravdě nevíme, jestli jsou to opravdu dni. Je tu neustálé šero, jen někdy je více světla a pak zase méně. Není tu tma a nesvítí hvězdičky. Docela mi to vadí, bylo by hezké se takhle posadit na kopeček a koukat jestli nějaká nepadá, ale prostě tu nejsou.
Jediná věc, co tu svítí je to světlo v dáli, za kterým vede ta dlouhatánská cesta. Když se sešeří a chystáme se spát, někdy si sedneme, koukáme na něj a dohadujeme se, jak je ještě daleko a nikdy se neshodneme. Nevidíme ani modrá světýlka andělů, asi proto, že nejsme nikdo sám. Tak nám ta cesta ubíhá docela příjemně, když si máme s kým poštěkat. Čitánek se už trochu uklidnil, už nelítá jako janek a spíš rozvážně kráčí vedle mě, Sofi a Spajk jsou mrňata, ty se pořád pošťuchují a někde pobíhají. Včera, zrovna zmizeli v houští u cesty a po chvíli vítězoslavně přitáhli snad celej strom. „Neseme si klacíček„ chechtali se a položili ho přes cestu jak závozu. „Moc pěknej„ ironicky jim ho pochválil Čita: „víte o tom, že co tu cestou seberete, musíte donést až do cíle?„ S vážnou tváří dodal a já viděla, jak mu cukají fousky a jak křečovitě sevřel tlamičku, aby nevybuchl od smíchu.
„A sakra„ vyděšeně odvětil Spajk „to abychom ho rychle vrátili zpátky, co? Sofi honem chyť ten druhej konec a neseme. Přeci s tím stromem nepůjdeme celou cestu!„
„S jakým stromem„ volal na ně Čitánek, vždyť je to jen klacíček na… „ víc už nestihl říci a dal se do huronského smíchu. Naštěstí ho už neslyšeli, právě mizeli v houští i s tou obrovskou kládou.
„Teda, ty seš, takhle je polekat„ vyčítala jsem naoko, ale byla jsem ráda, že tu ten nepořádek nenechali.
Nic dalšího, co by stálo za vzpomínku, se neudálo a tak jsme se utábořili a nachystali na noc. Naše možnosti se neustále zlepšují, společně si dokážeme udělat krásný domeček na noc, že se nám ani nechce ráno vstávat.
Tato noc, ale byla divná. Usnula jsem brzy, ale náhle mne vzbudil doslova ledový závan a cosi mne nutilo opustit příbytek a vyjít ven. Vše to tam vypadalo stejné jako kdykoliv jindy, když tu náhle jsem zahlédla, jak ze světla v dáli vyletěl jakýsi modrý obláček a velmi rychle se blížil. Dostala jsem strach, ale nemohla se ani pohnout. Tlapky mě vůbec neposlouchaly. Brzy jsem viděla, že je to ta průhledná modrá paní. Přiletěla ke mně, chvilku se zastavila přede mnou tak, že jsem na ní mohla pohlédnout a náhle zmizela v dáli. Ta chvilička, co jsem na ní koukala, mi však řekla vše. V modrém oparu jsem viděla obraz. Obraz pejska, který stál na kraji cesty , hleděl do dálky, kde bylo vidět ono jasné světlo a čekal. Čekal na svého průvodce. A nebyl to jen tak nějaký pohled zpět, jen tak náhodný obraz či vzpomínka, ale velmi konkrétní obraz. Na té cestě stál můj kamarád Don, za kterým jsem občas jezdila.
„Tak už také jdeš stejnou cestou„ pomyslela jsem si „tak to se na nebeské louce brzy shledáme. Tedy až na ní dojdeme.„ Jak se vše zjevilo, tak to i zmizelo a já třesoucí se chladem jsem rychle vlezla zpět do svého pelíšku.
Následující den začal jako tradičně a nic nenasvědčovalo tomu, že by nás mělo potkat něco zásadního, ale opak byl pravdou. Minuli jsme několik zákrut, když tu náhle Sofi štěkla: „koukejte!„ a tlapkou ukazovala před sebe na cestu.
Zpozorněli jsme a překvapěně se zastavili. Před námi napříč cestou byla branka! Byla otevřená a za ní seděl pes! No pes, měl zbarvení spíš jako vlk a vypadal obrovsky!
„A sakra, máme tu problém„ zaúpěla Sofie a schovala se za mě. „No, nic moc, navíc ta brána je otevřená„ mudroval Čita „neměli bychom raději volit ústup?„
„Žádnej ústup, jdeme na nebeskou louku, tak nás přeci nějakej hlídací vlk nezastaví, ne!„ okřikla jsem ho „navíc, tady asi nebude zlej pes, jen hlídá. A koneckonců jsme na něj čtyři, tak co se bojíte! Bojovně jsem je povzbuzovala.
„Jo, Pretinka má pravdu„ vyštěkl Spajk „jdeme na něj!
Jak řekl, tak jsme udělali. No nebylo to zrovna super tempo, ocásky jsme měli bojovně vztyčené a ouška strachy schované, ale šli jsme. Každým krokem se ten maxi vlk zmenšoval, až nebyl větší než já. To už se nám šlo veseleji.
„Vítám vás u první brány„ náhle pronesl ten hlídač a pokračoval: „jmenuji se Kikinka a budu vás doprovázet na další cestě na nebeskou louku.„
„Děkujeme„ odpověděl za nás všechny Čita „a teď jsme kde?„
„Toto je první brána na louku, mezi ní a hlavní brankou se pejskové očistí od všeho zlého, aby mohli vstoupit na nebeskou louku.„
„Brr, to se jako budeme muset mýt, česat a kartáčovat!„ začal se ošívat Čita.
„Kdepak„ na to Kikinka „to je duševní očista, abys nebyl zlej, nechtěl se prát a tak podobně.„
„Aha, tak to jo, ale kdyby mě chtěl někdo šamponovat, to bych se pral.„
„Tak půjdeme kamarádi? „zeptala se Kiki a ukázala na branku.
Vykročili jsme do psího očistce. Čita si ještě něco brblal pod fousky, ale nevěnovali jsme mu pozornost.
„Jak daleko je na tu louku?„ zeptala jsem se.
„No to je různé, záleží to na vás, jak daleko chcete, aby to bylo?
„Tomu nerozumím? Jak to může záležet na nás?„
„Každý pejsek, co projde touto bránou, tam jednou dojde, ale druhá brána se mu ukáže až bude na ní připravený, tedy až se očistí od všeho zého. Někomu to může trvat den, někomu týden, to je různé.„
“Aha“ pochopila jsem. „Teď mě napadá, když jsme přišli společně. To se nám stane, že tu někdo bude bloudit a ostatní se mu ztratí?„
„Může se to stát, záleží na vás, jestli si budete přát jít dále každý sám, nebo všichni společně.“
„Došli jsme společně sem, půjdeme společně i dále, že ano„ oslovila jsem kamarády.
Čita, Sofi i Spajk souhlasně přitakali.
„Jeden za všechny, všichni za mnou„ parodoval známý výrok Čita a vykročil vstříc dalším dobrodružstvím.