[ratings]
Pokaždé, když se mě kamarádka ze Střediska výcviku vodicích psů zeptá, jestli si vezmu domů na výchovu další štěně, nedokážu odmítnout. I když mám byt 1+1, syna, který chodí do 1. třídy, bláznivou fenu dobrmana a spoustu svých starostí. Se štěňátkem přijde spousta dalších starostí, ale také krásných chvil. Nikdo na světě Vám nedokáže lépe vyjádřit, jak Vás má rád a jak je mu s Vámi dobře, než chlupaté psí stvoření s velkýma upřímnýma očima.
Co taková předvýchova vodíciho psa obnáší?
Celé to dá spoustu práce. Musíte pejska všechno naučit, aby na zavolání přišel k Vám. Naučit ho, že se musí pracovat a ne, že bude pořád jen legrace. Protože potom ho budete zaručeně hodinu nahánět po parku, aby na vodítku hezky ťapal a nerval jako blázen. Když chcete v klidu někam dojít, musíte ho naučit, aby se necoural a neočuchával každé stéblo trávy. Naučit ho pěknou chůzi u nohy. Předvýchova také obnáší, že pes musí na zastávce v klidu počkat na tramvaj. Pes v tramvaji musí klidně sedět nebo ležet, nenahlížet lidem do tašek a nelézt jim na klín. Dále když Vám třeba něco upadne, tak učit pejska, ať Vám věc podá pěkně do ruky.
Předvýchova fenky Deisy
Jedním ze štěňátek, které jsem měla doma na předvýchovu, byla fenka labradorského retrívra Deisy. Krásnějšího a roztomilejšího černého roštáka byste těžko hledali. Byla nadmíru poslušná a také velmi pracovitá. Počet zničených věcí z mé domácnosti by se dal jen těžko spočítat. Všechny věci jsem rychle oželela a koupila si nové. Například telefonní šňůra je už po několikáté spravená, jen ty okousané perské koberce po babičce mě dodnes trochu mrzí.
Když byla Deisinka malinká, tak spala zavřená v kuchyni. V kuchyni máme lino a to bylo dobře. Pokaždé když jsem ráno vstala, tak mě vítala jako by mě týden neviděla. Tulila se, tlamičku měla doširoka otevřenou a smála se na celé kolo. A já nevěděla kam dřív šlápnou, protože přes noc dokázala udělat víc hromádek a loužiček, než kolik toho přes den vyrobila venku. A tak jsem musela vstávat o půl hodiny dřív, okamžitě letět s Deisinkou ven a ještě před snídaní sbírat hromádky a vytírat loužičky. Po čtrnácti dnech už ale vydržela spát celou noc a ranní uklízení se stalo minulostí.
Na podzim jsme pak byli s přítelem, jeho ovčákem Frantou a celou mojí smečkou na chatě. Kluci chytali ryby a Deisinka s Frantou našli na pláži nějakej starej bryndák a lítali s ním celé hodiny po břehu. Oba pejsci krásně plavali. Deisinka doplavala dál, protože labradoři jsou skvělí plavci. Moje dobrmanka Tereza na ně ze břehu ječela, protože ona se vody bojí. Prostě rodinná pohoda.
Dnes už je Deisince skoro rok, váží téměř 30 kilo a je z ní vzorná psí slečna. Když spolu čekáme na metro, sedí vedle mne a upřeně mi hledí do očí, jako kdyby chtěla říct: ”Tak co budeš ode mě potřebovat? Dneska jsem byla docela hodná, viď? A že Tě nic netrápí?” V tu chvíli je mi fajn a zapomenu na všechny své starosti. Jde okolo paní s pánem a povídá mu:“Podívej! Jak se ten pejsek moudře kouká.” Přijede metro, Deisinka mi podá konec vodítka do ruky a odvede mě ke dveřím. Ve vagonu mi najde volné místo k sezení a stulí se mi u nohou. Brzy už bude čas, aby nastoupila do výcviku.
S pejskama je spousta starostí a také radosti. Ale to už jsem přece říkala. Největší radost ovšem je, když pak za pár měsíců vidíte, jak to vaše milované třeštidlo vzorně ťape v postroji a vede pána nebo paní s bílou holí. A vy víte, že ten by ho nedal za nic, opravdu za nic na světě a že z nich budou kamarádi na celý život. Tak o tom je ta předvýchova …
MH
